V české politice není nic definitivní. Také Istanbulská úmluva se nám stále vrací na stůl jako bumerang, i když se proti ní zvedlo tolik odborných hlasů, jak se to nikdy v minulosti nestalo žádné mezinárodní úmluvě.

Tak se tedy na ni pojďme podívat znovu a podrobněji. Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, podepsaná v Istanbulu v roce 2011, na první pohled vypadá nevinně, ba dokonce bohulibě. Parafrází slov tety Kateřiny ze Saturnina – chtěla bych vidět toho nestoudníka, jenž by se odvážil říci křivé slovo proti ochraně žen a proti domácímu násilí.

Jenomže stačí si úmluvu otevřít a hned vidíme, že v ní jen o bité a týrané ženy nejde. Jaká škoda, že autoři úmluvy nezůstali u boje proti ženské obřízce, nuceným sňatkům, nezletilým nevěstám či vraždám ze cti. Kdyby právě tato zvěrstva úmluva postihovala, její ratifikace by určitě nebyla problémem, i když všechny podobné zhůvěřilosti už dnes české právo stejně postihuje a trestá.

Účel dobrý, provedení pitomé

Naše zákony vycházejí z ústavy, která zakotvuje rovnost všech občanů. Rovnost, nikoli pozitivní diskriminaci. Rovná práva, nikoliv výhody jen pro některé. Jako ženě by se mi možná líbilo, kdyby mi muži-řidiči dávali přednost na křižovatce, kdybych dostávala víc peněz za stejnou práci a u soudu mi věřili víc než libovolnému muži. Ale jako právník či občan to nesmím připustit.

České trestní právo vyžaduje, aby stát člověku obviněnému z trestného činu prokázal vinu. Proto pro všechny důkazy i lidi platí stejná pravidla. Pak ale nejde bez pochybností vždy věřit ženě, která nahlásí násilí. Na všechny hnusné skutky musejí dopadat stejná pravidla. Jenomže to právě úmluva mění. Dokonce výslovně stvrzuje, že zvýhodněné postavení žen a jiná speciální opatření za diskriminaci být považována nemají (článek 4.4.).

Zastánci ratifikace úmluvy bagatelizují moje obavy tvrzením, že trestní a rodinné procesy se nebudou muset měnit. Jenomže to je jednoznačná lež, protože ratifikací se smluvní strany zavazují změnit svůj právní řád tak, aby úmluvě odpovídal (viz článek 4.1.: „Strany učiní nezbytná legislativní i jiná opatření…“).

A pak je tady ten genderový nesmysl. Ratifikací státy souhlasí s teorií genderu a s diskutabilním tvrzením, že podstatou násilí mezi lidmi je vztah mezi muži a ženami. A že domácího násilí se dopouštějí převážně muži na ženách právě proto, že ženy jsou ženami a pánové zase muži.

Společenská převýchova

Jenomže domácí násilí nespočívá v genderu. Není o mužích a o ženách, ani o vztazích mezi nimi, ale o moci a asymetrii, o ovládání, o vnucování své moci jinému, o podřízenosti a poslušnosti. Tam, kde jsou rodinné vztahy asymetrické, se moc uplatňuje vždy – a mimochodem nejenom tam. Mají-li v takovém vztahu moc muži, častěji týrají fyzicky, mají-li moc ženy, častěji týrají psychicky, slovně.

Fakt si někdo myslí, že podstatný je právě gender? I kdybychom onu pochybnou teorii přijali, nelze ji použít na seniory, na děti, na jiné členy domácnosti.

Spolu s genderovou teorií přináší Istanbulská úmluva povinnost státu převychovat společnost, zejména muže a chlapce ke správnému chování k ženám (článek 12). Povinnost, kterou stát bude muset rozšířit do osnov, na nároží, do společenských aktivit, na sportoviště i na pracoviště, do zájmových kroužků, do médií a do „formálních osnov na všech úrovních vzdělávání“ (článek 14). Proč podporovat výlučně správné chování mužů k ženám? Proč ne žen k mužům nebo všech ke všem?

Pomáhám obětem domácího násilí mnoho let a líbilo by se mi, kdyby náš stát měl dost peněz, zázemí i odborníků pro oběti, ale i pro pachatele a se všemi terapeuticky i jinak pracoval. Podpořím cokoliv, co dnešní situaci zlepší.

Ale věřte, že tahle úmluva účelnou pomoc nepřinese. Dá finance a pravomoci neziskovkám a jednostranně zvýhodní ženské oběti před všemi ostatními. Změní osnovy a zavede převýchovu mužů (článek 12.4.: „Strany učiní vše nezbytné pro to, aby se každý občan, obzvláště pak muži a chlapci, aktivně zapojil do prevence všech forem násilí, jež spadají do působnosti této úmluvy).

Trestní právo pak postaví úplně na hlavu. Policie bude stíhat a soudy trestat vše, čím se muž znelíbí ženě: slovem, pohledem, posunkem, vtipem, úsměškem, lechtivou poznámkou, textovou zprávou.

Takže se ptám: chceme víc peněz pro oběti? Lepší vzdělávání pro všechny odborníky, kteří se nejen násilím, ale lidskými vztahy a problémy ve všech podobách zabývají? Chceme víc pomocných institucí, terapeutů, psychologů, sociálních bytů a programů pro potřebné, mimochodem i pro potrestané násilníky? K tomu ke všemu nepotřebujeme žádnou úmluvu. K tomu stačí, když si to stát vytyčí jako prioritu a finance a pomoc nasměruje příslušným směrem. K takovým krokům ratifikaci žádné úmluvy nepotřebujeme, podobně jako k trestání ženské obřízky, k nuceným sňatkům nebo ke znásilnění. Stačí využívat dnešních zákonů.

Muži v ofsajdu

Na druhé straně – skutečně chceme větší práva jen pro ženy? Chceme, aby slovo ženy platilo více než slovo manžela nebo druha? Označíme-li ho za násilníka, chceme, aby dostal rovnou nepodmíněný trest a zákaz kontaktu s dětmi? Chceme, aby se chlapci na školách odděleně učili, jak se k nám ženám mají chovat? Chceme, aby ve školách gender přednášely neziskovky? Aby se to jediné správné chování chlapcům přednášelo na fotbale, v hodinách klavíru nebo na táboře se sokoly?

Podporovatelé tvrdí, že nic podobného ani po ratifikaci nenastane. Inu – takovým slibům můžeme, ale nemusíme věřit. V každém případě se to v úmluvě výslovně píše, ratifikující státy to slibují a zavazují se to uskutečnit.

Reálné nebezpečí tu tedy je. Chceme to? Já ne. Pokud vy ano – pak klidně tu proklatou úmluvu ratifikujte.

MfD, 12.3.2022

Autorka je prezidentka Unie rodinných advokátů