Dozvěděl jsem se tu zprávu v pondělí (22/2) ve večerních hodinách cestou autobusem. Šéfka ERÚ byla odsouzena na osm a půl roku do kriminálu. Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl.

Nechci zde rozebírat její kauzu. Pouze musím konstatovat, že na obyčejného člověka, za kterého se považuji, působí osm a půl roku za to, co údajně měla spáchat stejně absurdně, jako kdyby byl někdo odsouzen za vraždu na osm a půl měsíce. V prvním případě jde, a v druhém by šlo, o verdikt nepřijatelně nepřiměřený.

Snad ještě není zakázáno veřejně sdělovat, proč se v mých očích netěší tuzemská justice a tuzemské právo nejlepší pověsti. Podle paragrafu 140 TrZ je možné udělit za vraždu také deset let. Ano, i tak si naše polistopadová spravedlnost cení lidského života. Něco tak unikátního, jako je lidský život, je možné vyvážit deseti lety v kriminále.

Naproti tomu Vitásková, kdyby měl platit rozsudek brněnského krajského soudu z 22/2, by měla jít do žaláře na dobu jen o půldruhého roku kratší, než na jakou lze v ČR odsoudit vraha.

To je jeden z aspektů věci, který mě děsí. Nejsem přesvědčen o tom, že tento nepoměr je v pořádku. Není. Nemůže být. Tak to vnímá mé svědomí. Mýlí se snad? Jsou peníze víc než člověk?

Jsem z výše trestu pro Vitáskovou roztrpčen, ba zhnusen. Vlastně nejen z výše trestu. Také z té bezbřehé bezmoci.

Nejde však jen o to. Považují celou kauzu za nanejvýš problematickou, stejně jako případ Testcom servisu z roku 2007. Toho roku jsem zlomil hůl nad českou prvoinstanční justicí.

Připomínám: Exministr informatiky Vladimír Mlynář byl dle zásady „za dobrotu na žebrotu“ (neplatí to i na Vitáskovou?) odsouzen první instancí v kauze Testcom servis v lednu 2007 na pět a půl roku (!) za mříže. V listopadu téhož roku Vrchní soud vyřkl verdikt zcela opačný: Nevinen! A v prosinci 2008 totéž potvrdil Nejvyšší soud, když zamítl dovolání Nejvyšší státní zástupkyně Vesecké.

Obrazně řečeno: na jedné misce vah 5 a půl roku života za katrem, mezi skutečnými kriminálníky (doufejme, že ne mezi nevinnými), na druhé misce vah nevina téhož člověka. Jak je něco takového vůbec možné? A je-li to možné, může si prvoinstanční soudnictví nárokovat naši úctu?

Ano, jsem zděšen. Současně ale zmíněná zkušenost Vladimíra Mlynáře dává naději, že polistopadová spravedlnost je něčím víc než jen karikaturou spravedlnosti skutečné. V tom je skryta naděje i pro Vitáskovou.

Nebylo-li by tomu tak, zbývá poslední možnost: milost prezidenta republiky. Doufám, že dojde-li vůči Vitáskové k nejhoršímu, Miloš Zeman svého práva využije.