Občané mají důvod bát se státu, jenž svými nástroji porušuje vlastní zákony, aby vykonával svévolně moc nad poddanými. Zvlášť silné obavy vyvolává zneužívání orgánů činných v trestním řízení, protože ve státě nedbajícím svých zákonů se jejich obětí může stát prakticky kdokoli. Nikdo si nemůže být jistý, že se ho to netýká, že bude ušetřen.

Důvodnost strachu z českých orgánů činných v trestním řízení dokazuji na jejich zacházení s obžalovaným českým a íránským občanem Shahramem Abdullahem Zadehem, kterého média a někteří politici v rozporu s presumpcí neviny již odsoudili za krácení daní a soustřeďují na něj nenávist lůzy, ač soud s ním ještě nezačal a o důkazní situaci jim není nic známo. Jako laik mám mírné pochybnosti o důvodnosti jeho obžaloby,ale téměř naprostou jistotu, že řízení proti němu není férové. Pochybností o důvodnosti obžaloby se mohu vzdát, pokud mě k tomu přivede hlubší seznámení s dokazováním při hlavním líčení. Pochybnosti o férovosti procesu ale mají příliš pevný základ, takže zůstanou nejspíš nezvratné. Hlavním nástrojem žalobce k překonání důkazní nouze je totiž svědectví zakladatele a významného manažera zločinného spolčení, který Shahrama Abdullaha Zadeha vtáhl do rozjetého „obchodu“, vyjednal s ním půjčku pro základní firmu zločinné sítě a sám si od něj půjčil více než 4 miliony Kč (věřitel ve vězení je pro dlužníka terno). Z mého laického pohledu se jedná o spolupachatele, který díky porozumění pro potřeby policie a žalobce nebyl ani stíhán a samozřejmě nemusel do vazby (pozor! nejde o spolupracujícího obviněného, ale prostého svědka).

Veřejnosti není o osobě Shahrama Abdullaha Zadeha mnoho známo. Měla by vědět aspoň tolik, že jeho rodina byla blízká šáhovi Rézovi Páhlávímu, a proto se po revoluci ajatolláhů uchýlila do Československa. Shahram zde vystudoval a získal české občanství. Působil pak různě po světě jako významný developer. Z procedurálních důvodů se mu nepodařilo formálně se zbavit íránského občanství. Za svou vlast ale považuje Českou republiku, což je jeho nezadatelné právo.

Posledních 22 měsíců života strávil převážně ve Vazební věznici v Brně, protože státní zastupitelství se zcela iracionálně obávalo jeho útěku ze země a soud se neodvážil čelit opakovaným požadavkům na prodlužování útěkové vazby. Orgány při tom věděly, že je na něj od r. 2009 vydán iránský mezinárodní zatýkací rozkaz, takže kdekoli mimo území České republiky by se stal nechráněnou lovnou zvěří. Ostatně Shahram by útěkem nic nezískal: bez možnosti volného pohybu po světě a dobré pověsti se ve svém oboru podnikání neuplatní.

Jeho rodina a přátelé nabídli soudu za jeho propuštění milionovou kauci, a to s vědomím, že v případě jeho odsouzení jejich peníze propadnou ve prospěch státu. Díky neústupnosti žalobce se podařilo kauci vyšroubovat na nevídaných-neslýchaných 150 milionů Kč, jež složila rodina a přátelé, vesměs lidé s neposkvrněnou pověstí. Pak nastal kýžený okamžik, kdy soud rozhodl o propuštění z vazby a strany se vzdaly práva stížnosti, takže nastalo těšení na návrat obžalovaného na svobodu během několika hodin. V první chvíli nikdo nepostřehl zádrhel, spočívající v tom, že soud před rozhodnutím o propuštění z vazby ani současně s ním nerozhodl o přijetí kauce, ač peníze ležely na účtě soudu. Udělal to až následující den, a protože jednal neveřejně, musel rozhodnutí doručit stranám v písemné formě a dát jim možnost se vyjádřit. S tímto úkonem nespěchal. Novináři, kteří v pátek čekali na Shahrama Abdullaha Zadeha před bránou věznice, se nedočkali. Soud obžalovanému a jeho blízkým řádně „osladil“ weekend. Propouštěcí procedura mohla začít až v pondělí.

Ale ani tentokrát se čekající nedočkali, protože pan obžalovaný byl na příkaz státního zástupce Jiřího Kadlece ještě v areálu věznice znova zatčen, a to na základě íránského mezinárodního zatykače. Ten byl vydán již v r. 2009, ale do České republiky byl doručen až v březnu r. 2015, patrně proto, že novináři tehdy rozšířili zprávu, že Shahram Abdullah Zadeh spolupracoval s českými tajnými službami při pátrání po dívkách, které se ztratily v Pákistánu. Podle íránského trestního práva je totiž taková spolupráce trestná a hrozí za ni trest smrti.

Zatýkací rozkaz měl státní zástupce k disposici již od března r. 2015, ale nepodnikl k prověření reálnosti podmínek pro případné vydání Shahrama Abdullaha Zadeha do Íránu nic podstatného. Neobtěžoval se ani, aby jej navštívil ve vazební věznici a zeptal se ho, zda s případným vydáním do Íránu bude souhlasit: to je totiž jedna ze zákonných podmínek pro vydání. Nechal jej pak zatknout s vědomím, že Česká republika nemá s Íránem smlouvu o vydávání hledaných osob a v případě vydání mu bude hrozit mučení, nelidské zacházení a možná i smrt, což je nepřekonatelná právní překážka pro vydání. Pokud státní zástupce nepochopí včas nezákonnost a nemravnost svého počínání a nenechá zadrženého propustit, musí ho nejpozději 3. února odpoledne předvést před soud, který rozhodne o jeho dalším osudu. Můžeme předjímat, že nerozhodne o vydání Shahrama Abdullaha Zadeha do Íránu, protože tomu brání závažné právní překážky, ale může učinit obmyslné rozhodnutí o uvalení vydávací vazby, která není časově omezena. Prakticky by tak došlo k anulování účinků rozhodnutí téhož soudu o propuštění z útěkové vazby. Stát by měl peníze, vyplacené jako cena za svobodu, i svého vězně.

Až soud rozhodne, budeme vědět více o tom, jaká je kvalita našeho právního prostředí a jak moc se máme bát státu. Nicméně křivý obraz hybatelů popsaných odpudivých hrátek s propuštěním-nepropuštěním Shahrama Abdullaha Zadeha z nich už nikdo nesmyje.