Dopis presidenta republiky soudci obvodního soudu pro Prahu 8, kterým president apeloval na používání rozumu ve věci rozhodnutí soudu o umístění dítěte do psychiatrického zařízení - tedy obecně známý případ nešťastné Terezky - byl podle vyjádření mluvčího téhož soudu krajně nevhodný a soudce tento dopis údajně ani neotevřel. Jistě legitimní názor. Ale mezi názorem mluvčího jednoho z pražských soudů o nevhodnosti zasahování moci výkonné do výkonu moci soudní a názorem např. poslankyně Evropského parlamentu Jany Bobošíkové, vyjádřené na stránkách Neviditelného psa (Justice smyslu zbavená, 30.6.) soudce „je placen z našich daní a je tedy na nás závislý“, kterého „platíme proto, aby nám zajistil dodržování pravidel a spravedlnost“, a pokud tak nečiní „musíme najít možnost jak se ho zbavit a najmout lepšího“) je propast, ve které mohou zmizet i hodnoty, na kterých je založeno samo fungování demokratického právního státu, kterými jsou samotná funkce státu a smysl jeho existence na straně jedné a nezávislost moci soudní na straně druhé. Celá záležitost se dotýká problémů mnohem hlubších.

Problém především spočívá v tom, že pokud požadujeme na soudci, aby nám zajistil „spravedlnost“, je jistě vhodné mít na paměti, že toto slovo samo o sobě nemá žádný vlastní obsah a záleží jen na tom, co si kdo pod tímto termínem představuje. A je snadné si představit, že o tom, co je a co není spravedlivé, má jinou představu každá ze stran sporu, státní zástupce a obžalovaný, advokát a soudce. To jsou banality, ne vždy však dostatečně akceptované.

K tomu přistupuje další významná skutečnost, a tou je jakási „osamělost“ soudů při řešení problémů a konfliktů ve společnosti. Jak kdysi řekl soudce Ústavního soudu dr. Hollander, „problém, který před lety vyřešil obecní strážník, starosta nebo otec rodiny, dnes musí řešit soud“. Veškerá administrativní nebo i jakákoliv jiná rozhodnutí kohokoliv jsou okamžitě vystavena soudnímu přezkumu bez předem odhadnutelného nebo, z porovnání skutkových okolností sporu, předvídatelného výsledku - což je, mimochodem, vydáváno za důkaz nezávislosti soudního rozhodování. A ovšem také bez jakéhokoliv časového určení doby, která k rozhodnutí bude zapotřebí. To vytváří dojem, že stát ztrácí svůj smysl, neboť se zdá, že ztrácí vliv na řízení věcí obecných. A odtud pak plyne i obava ze vzniku „soudcovského státu“, státu, ve kterém o všem rozhodují soudci. Obavu nevzbuzuje to, že by o věcech veřejného zájmu rozhodovaly osoby méně kvalifikované, tedy zhruba řečeno že by soudci byli hloupější než politici, ale to, že v případě soudců jde o osoby bez politické odpovědnosti vůči občanům, když právě jen na politické odpovědnosti osvědčované ve volbách je založen demokratický právní stát. Je jistě možné si představit i jiné fungování státu, bez voleb a bez politiků (ostatně sen mnoha našich komentátorů a publicistů…), ale pak už to bude něco zcela jiného. Záměrně zde opomíjím tak závažnou problematiku jakou je „privatizace“ práva nejrůznějšími „rozhodcovskými“ sdruženími a instituty nebo soukromými exekutory, což vede k tomu, že nezanedbatelná část rozhodování o právech a povinnostech občanů se dostává (proti jejich skutečné vůli) mimo kontrolu demokratického státu ve prospěch „mocných a vlivných“ (ať již je tím míněno cokoliv), čímž se ovšem smysl existence státu pro povědomí mnoha jeho občanů jaksi jen dále vytrácí.

Tato obava a složitost problému je pak ještě umocněna tím, že samotná justice, samotní soudci nerespektují demokratické rozdělení mocí na moc výkonnou, zákonodárnou a soudní, což je nejvíce patrno z „volání“ nejen našeho Ústavního sodu, ale i soudů evropských po „dotváření zákonů mocí soudní“ a z výzev adresovaných obecným soudům, aby samy „vytvořily“ zákon tam, kde podle názoru soudů zákonná úprava chybí, neboť „zákonodárné orgány neplní svoji funkci“. To vychází z představ, že rozhodnutí soudu může být považováno za „zákon v materiálním smyslu“, jako by zákonodárce vlastně ani nebylo zapotřebí. Je-li pak takovýto postup považován naším Ústavním soudem za ústavně konformní, sotva by pak bylo možné se pozastavovat nad tím, kdyby se i další (nezávislé) moci demokratického právního státu, tedy např. exekutiva, rozhodly „dotvářet“ moc soudní. A na vážný problém pak může být „zaděláno“.

Přehlédnou při těchto úvahách nelze ani složitost práva resp. složitost a nepřehlednost zákonů (několik tisíc paragrafů nového občanského zákoníku) a nepřetržitá a neustávající novelizace platných právních předpisů, což ovšem není zapříčiněno neschopností členů zákonodárných sborů, jak se občané, podporováni v tom sdělovacími prostředky i nepoučenými politiky neparlamentních stran, obecně domnívají, ale právě jen již zmíněnou snahou (a dokonce snad i potřebou) upravit život společnosti do nejmenších podrobností, neboť bez takové zákonné úpravy by se život společnosti řídil „právy“ silnějšího a ostrých loktů (Cicero: „Právo je tu proto, aby mocní nemohli vše“). Budiž už jednou konečně pochopeno, že jednoduchý, přehledný, snadno zapamatovatelný nebo dokonce všemi s porozuměním chápaný a respektovaný právní řád je navždy minulostí. Jistěže můžeme mít jednoduché zákony, např. přehlednou Evropskou „ústavu“, kterou se budou učit děti ve škole a která bude v „čítankách“, jak o tom sní Václav Havel, ale význam takové právní úpravy, resp. takového souboru obecností nebude mít na život společnosti větší vliv než jakýkoliv jiný čítankový článek. S jednoduchými zákony dnes vystačí jen diktatury…

Vraťme se však k původnímu problému. Zásah presidenta do kauzy desetileté Terezky byl podle mého názoru zcela na místě, justice prostě nemůže být vyňata z práva kohokoliv na kritiku její práce, byť by součástí takové kritiky byla i některá doporučení, jež ovšem jsou, již z povahy věci, zcela nezávazná, a nejsou tedy zasahováním kohokoliv do soudcovské nezávislosti. Postup presidenta je ostatně zcela v souladu nejen s názorem odborné veřejnosti, ale i s převažujícím míněním veřejnosti široké, což sice žádný postoj nebo názor neverifikuje, nicméně mu jistou legitimitu dává. Pochybnost o tom, zda soudce jednal v souladu s obecným vnímáním spravedlnosti, když poslal Terezku do léčebného zařízení a poté, co údajně až zde lékaři zjistili že k léčení není žádný důvod, nechal přemístit dítě někam jinam, je zcela na místě. I bez znalosti spisu lze s jistotou usoudit, že se v něm nenachází žádný objektivně akceptovatelný doklad o tom, že dítě léčení potřebuje . A bez takového dokladu by pak bylo možné takto zacházet v budoucnu s kýmkoli. Neodpustím si poznámku: umístit do stejného zařízení by si možná zasloužil spíše otec dítěte, neboť ten neváhá pokazit prázdniny své dceři jen proto, aby prosadil vlastní představu o svých právech na její výchovu, představu, o jejíž úspěšnosti lze jistě s velikým úspěchem předem pochybovat.

Nezávislost justice je významnou hodnotou právního státu, bez níž tento pojem ztrácí jakýkoliv myslitelný smysl. Kritika práce justičních orgánů nenaplňuje však skutkovou postatu trestného činu útoku na státní orgán, jak jsme tato obvinění slyšeli z úst představitelů nejen Nejvyššího státního zastupitelství, ale i Ústavního soudu, ani ji nelze považovat za apriorně „nevhodnou“. Justice musí být nezávislá na moci výkonné, ale nikoliv ovšem na státu, jak se někteří představitelé justice stále domnívají. Soudci nejsou nic jiného než státní úředníci, byť zvláštního druhu.. Nebude-li však respektováno rozdělení a oddělení moci zákonodárné od moci soudní, tedy bude-li nadále existovat tlak na realizaci představ o „justičním zákonodárství“, o nahrazování zákonodárné moci mocí soudní, třeba pod záminkou té jedině správné interpretace Ústavy, bude to mít vážné důsledky nejen na právní vědomí občanů, ale na fungování státu vůbec. „Zbavit“ se soudce, který je „placen z našich daní“ a „najít lepšího,“ je jistě možné, zejména pokud by se volání po něčem takovém stalo obecným jevem. Ale sotva to bude z hlediska rozumného vývoje demokratického právního státu efektivní.