O tom, jak jsou bez souhlasu pronajímatele obsazovány byty dalšími osobami, které se vydávají za příbuzné nájemce, psal v článku „Nájemní byty obsazují nepřizpůsobiví“ v Právu 27. 3. 2015 Jindřich Ginter.

Vycházel ze stížností některých pronajímatelů, přednesených na nedávném semináři pořádaném Sdružením nájemníků ČR v Poslanecké sněmovně a věnovaném zkušenostem s novým občanským zákoníkem. Zde ovšem zazněly i některé nepravdy a nepřesnosti, které by mohly nájemce nebo pronajímatele vést k nesprávným závěrům

V článku se tvrdí, že „většina nájemníků a pronajímatelů bytových domů je bezmocná proti osobám, které si pronajmou byt a natáhnou do něho i tucet svých příbuzných“ a „není přitom žádný účinný právní nástroj, jak je přinutit, aby respektovaly kapacitní meze bytu a přispívaly na poplatky v domě…“ Není tomu tak. Jsem si vědom problémů, které vznikají s počtem osob v bytech některých nájemců, ale tyto problémy není možné řešit tak, že by pronajímatel měl právo rozhodovat o návštěvách nebo o tom, s kým může občan žít ve svém (pronajatém) bytě. Občanský zákoník v § 2272, v odst. 1 správně stanoví: Nájemce má právo přijímat ve své domácnosti kohokoliv. Avšak hned druhý odstavec je s tímto v rozporu a dává pronajímateli právo, které je však v praxi nepoužitelné: Pronajímatel má právo vyhradit si ve smlouvě souhlas s přijetím nového člena do nájemcovy domácnosti. To neplatí, jedná-li se o osobu blízkou nebo další osoby zvláštního zřetele hodné. Opravdu si ale někdo myslí, že by nájemce přizval ke společnému bydlení někoho jiného, než „osobu blízkou“ nebo by tak učinil v případě, který není „zvláštního zřetele hodný“?

V odst. 3 téhož zákonného ustanovení se pak stanoví: Pronajímatel má právo požadovat, aby v nájemcově bytě žil jen takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby všechny mohly žít v obvyklých pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách. Ale co to je „požadovat“ (výpovědní důvod to zjevně není), kdo stanoví, jaký je „počet osob přiměřený velikosti bytu“, co to jsou „obvyklé pohodlné a hygienicky vyhovující“ podmínky? Jde o příliš subjektivní kritéria, než aby je bylo možné efektivně stanovit právním předpisem. Neboť stanoví-li pronajímatel (jak je v článku uvedeno), že v bytě o rozměrech 1+1 mohou bydlet např. maximálně čtyři lidé, co s dalším dítětem, které se zde narodí? To si ho již vzít do bytu rodiče nesmějí? Jde o nepříliš praktická ustanovení….

Ale pokud jde o placení záloh na služby, je to ve skutečnosti zcela jinak, než v článku tvrdí P. Handl z ostravské RPG. „Oni tvrdí, že jsou na návštěvě. A ta může trvat podle občanského zákoníku dva měsíce. Teprve potom mají oznamovací povinnost.“ Tak tomu ovšem není. Ustanovení § 2271 v odst. 1 stanoví: Přijme-li nájemce nového člena své domácnosti, oznámí zvýšení počtu osob žijících v bytě bez zbytečného odkladu pronajímateli. Pokud však tak neučiní do dvou měsíců, je to důvodem k výpovědi, neboť se má za to, že hrubě porušil svoji povinnost.

Avšak nikde v zákoně není stanoveno, že osoby, které jsou „na návštěvě“, by se neměly podílet na platbách za poskytované služby! Naopak. Tato povinnost je zcela jasně uvedena v zákoně č. 67/2013 Sb., kde se v § 2 odst. 2 písm. g stanoví, že osobami rozhodnými pro rozúčtování služeb jsou nájemce a osoby, u kterých lze mít za to, že se s ním budou žít v bytě po dobu delší než 2 měsíce v průběhu zúčtovacího období… Nevytvářejme problémy, které ve skutečnosti neexistují. Máme těch skutečných i tak dost.

Právo, 17.4.2015