Když začal někdy v roce 1990 tehdejší místopředseda československé vlády pro legislativu Pavel Rychetský připravovat velký restituční zákon, napsali přední ekonomové včetně těch vládních otevřený dopis, kde varovali před vracením majetku v jeho fyzické podobě a upozorňovali na nebezpečí, že bude zablokována transformace ekonomiky a fatálně zkomplikována privatizace. Podepsal ho kromě jiných třeba Vladimír Dlouhý a veřejně s ním souhlasil i Václav Klaus.

Restituční zákon však nakonec prošel a mnoho škody na transformaci české ekonomiky, i k překvapení autora tohoto komentáře, neudělal. Naopak díky němu, po krachu české cesty privatizace, vznikl jediný autentický český kapitál, který hraje svou velmi významnou roli dodnes. Po rozhodnutí soudce pražského městského soudu ve věci nároku rodiny Waldesových na majetek firmy Koh-i-noor však tehdejší vicepremiér a nynější předseda Ústavního soudu musí rozčilením nadskakovat.

Rychetský před lety zřejmě poměrně dobře a citlivě koncipoval zákon jako nástroj nápravy pouze některých křivd spáchaných minulým režimem, přičemž z restitucí byly vyloučeny právnické osoby, a tím i omezen okruh oprávněných osob. Navíc justice akceptovala vůli zákonodárce nekomplikovat stávající právní vztahy. Nedošlo k rozbití velkých průmyslových celků ani k fatálnímu zablokování trhu s nemovitostmi. Platila hranice vyvlastnění v roce 1948, platily Benešovy dekrety – a přes to nejel vlak.

Sporné výroky soudů nižších instancí napravovaly odvolací soudy, a tak k ohrožení právní jistoty nových vlastníků fakticky nikdy nedošlo. Vždy přitom existovaly nároky, které byly tak nějak na hraně zákona, a někdy dokonce za ní. Soudy však obecně respektovaly, že stát restitučním zákonem rozhodl napravovat křivdy na svůj účet, a tudíž tím, kdo měl poskytnout náhradu, byl vždy stát. Nyní soudce rozhodl jinak. Z principu obecné spravedlnosti opravdu kulišácky. Dává za pravdu ekonomům, kteří podepsali onen zmíněný dopis kdysi před sedmnácti lety.

Rodina Waldesů, zbavená majetku nacisty, jistě odškodnění zaslouží, a to, že tito lidé přišli o svůj majetek hned dvakrát, je jistě morálně neakceptovatelné. Z tohoto pohledu je verdikt spravedlivý. Noví vlastníci však majetek, který slouží k nápravě křivd způsobených státem, nabyli v dobré víře, a soudce tak nevědomky potvrzuje obavy již zmíněných revolučních ekonomů z roku 1990. Majitelé mnoha pozemků a nemovitostí nyní musí být znejistěni, zda i je nečeká podobný osud. To, že budou někdy za dalších pár let odškodněni státem, je slabá útěcha. I pro Koh-i-noor může být rozhodnutí soudu o restituci smrtelnou ranou a ztrátou živobytí pro jeho zaměstnance. Nahradit ztracené pozemky bude poměrně nákladné, než se to podaří, bude nutné platit nemalý nájem, a navíc bez nemovitostí, které by se daly zastavit, se těžko jedná s bankou o zcela nezbytných úvěrech na provoz i investice. Jestli se z téhle kaše management Koh-i-nooru vylíže, zaslouží opravdu absolutorium.

Ten, kdo tu kaši navařil, tedy stát, je však v klidu. A ještě více jsou v klidu soudci, rozhodovali i v tomto případě velmi odlišně a zjevně je nevzrušuje, že neexistuje alespoň rámcově jednotný výklad práva a předvídatelnost rozhodování v této zemi. Řada z nich totiž skutečnost, že totožná kauza v jednom okrese jasně vyhraná je v tom sousedním jasně prohraná, považují za přednost a projev své nezávislosti.

MfD, 28.6.2007