Když jsem se v roce 1988 a zejména pak v listopadu 1989 účastnil v Praze protirežimních protestů, které nakonec vedly k pádu tehdejšího totalitního režimu, netušil jsem, že „nová doba“ přinese jeden zvláštní fenomén. Ten spočívá v zesílené participaci (usazení) osob s bývalou stranickou knížkou KSČ či s „pouhou“ kandidaturou do KSČ (která se jen nestihla pro nastanuvší revoluční dny formálně přetavit v řádné členství v KSČ) na stěžejních postech ve státních institucích, úřadech či soudech.

Dne 8. 12. 2010 jsem v LN (v příspěvku zde: https://www.lidovky.cz/domov/nova-forma-kadrovani-soudcu.A101208_000060_ln_noviny_sko) - v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10 – mj. vyložil, že kádrování obecných soudů pro jejich bývalé členství v KSČ není důvodné, a to již pro jejich dosavadní bezproblémový výkon funkce soudce. Vykonávat funkci soudce Ústavního soudu coby českého orgánu ochrany ústavnosti je však podle mého hlubokého přesvědčení záležitost poněkud jiná. Jaksi v samotném prazákladu příčí se už v porovnání se zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu představě slušného občana, aby na takové posty byly nominovány osoby, které se svou účastí (svým způsobem také) spolupodílely na udržování chodu tehdejšího totalitního režimu. Z úcty (nejen) ke svému otci (jehož minulý režim „poslal“ z úřednického místa rovnou do průmyslu), ale především s respektem k politickým vězňům z padesátých let jsem tuto myšlenku, názor, na tomto místě a v těchto dnech vyslovit musel.

A pokud nynější „nová doba“ (dle většiny) měla snad již konzumovat uvedené komunistické souvislosti, pak by raději měl být zákon o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu odpovídajícím způsobem novelizován (změkčen). Aby bylo jasno, jak se na tom dnes náš stát ve skutečnosti hodnotově nachází.

Autor je soudce