Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996PRÁVO: K rozhodnutí Štrasburského soudu
Přestože k tomu jistě ještě vydá Petiční výbor na podporu rodiny Michalákových tiskovou zprávu, jako člověk, který to vše na jaře 2014 spustil a posléze měl po celou dobu významný vliv na další činnost výboru cítím povinnost osobně se vyjádřit k rozhodnutí pětičlenného odvolacího výboru Velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, který rozhodl nepředložit Velkému senátu k posouzení odvolání paní Evy Michalákové proti rozsudku z 20. ledna letošního roku, který se tak stal pravomocným a konečným.
Tak tedy:
1) Text rozhodnutí nemáme k dispozici, dozvěděli jsme se o něm z médií a média zas od Ministerstva spravedlnosti. Považuji za neetické, že ministerstvo tuto zprávu zveřejnilo, ačkoli muselo vědět, že rozhodnutí ještě nebylo doručeno účastníkům řízení. Tento postup vyvolává otázky.
2) Za těch osm let jsme komunikovali nejdříve s premiérem Sobotkou a později s premiérem Babišem (a členy jejich vlád). Koncem ledna jsme se proto obrátili i na premiéra Fialu, mimo jiné s žádostí o podporu vlády i při odvolání proti lednovému rozsudku Štrasburského soudu (*1) a dále s upozorněním na pravomocný rozsudek hodonínského soudu, který je závazný pro všechny české státní orgány a kterým byly děti v lednu 2021 svěřeny do péče paní Michalákové. Reakce premiéra Fialy byla zcela nesrovnatelná s relativně lidským přístupem premiérů Sobotky a Babiše – s ohledem na kolegy, kterých si vážím a kterých se nechci svým hodnocením dotknout, se jeho hodnocení zdržím.
3) Nyní k vlastnímu rozhodnutí Štrasburského soudu.
Kromě toho, že svým lednovým rozsudkem popřel svou dosavadní judikaturu a bez dalšího postavil své rozhodnutí výhradně na tvrzeních norské strany, která vzal jako danost, a vůbec se nezabýval námi předloženými důkazy, které tato tvrzení minimálně zpochybňují, vyčítalo naše odvolání štrasburskému rozsudku z 20. ledna 2022 (*2) jednu zcela zásadní věc – a nyní se, prosím, SOUSTŘEĎME:
Štrasburský soud v lednu odmítl, aby paní Michaláková podala stížnost ke Štrasburskému soudu i jménem svých dvou dětí – jejichž lidská práva byla rovněž porušena, jak tvrdila: Štrasburský soud se zde odchýlil od svého právního názoru vyjádřeného v precedenční kauze Strand Lobben, s tím, že konstatoval, že v tomto konkrétním případě existuje zjevný střet zájmů mezi rodiči a dětmi.
Dobře, dejme tomu, že tomu tak opravdu je.
Ale tím vzniká zcela nová a zcela zásadní PRÁVNÍ OTÁZKA, totiž KDO MŮŽE JMÉNEM DĚTÍ PODAT STÍŽNOST ke Štrasburskému soudu? Konkrétně stížnost na to, ŽE TÍM, ŽE BYLI BEZDŮVODNĚ ROZDĚLENI DO DVOU RŮZNÝCH PĚSTOUNSKÝCH RODIN BYLO ZASAŽENO DO JEJICH PRÁVA NA RODINNÝ ŽIVOT NAD NEZBYTNĚ NUTNOU MÍRU? Totiž, jestliže Norsko tvrdí, že muselo děti rodičům odebrat, neplyne z toho, že je muselo také rozdělit od sebe.
Kdo tedy má toto právo?
Samy děti stížnost podat nemohou, protože jsou nezletilé – musejí být zastoupeny.
Biologičtí rodiče je zastoupit nesmějí, protože to v tomto konkrétním případě řekl Štrasburský soud.
Pěstouni by byli ještě ve větším střetu zájmů, než biologičtí rodiče.
A norský stát také nebude ve Štrasburku žalovat sám sebe.
TAK KDO TEDY TO PRÁVO MÁ?
Někdo ho mít musí, protože jinak by děti byly zbaveny práva na přístup ke Štrasburskému soudu.
Právě tuto otázku měl podle nás Štrasburský soud rozetnout a považovali jsme ji za dostatečně zásadní na to, aby se jí zabýval odvolací Velký senát Štrasburského soudu. Bylo na ní postaveno naše odvolání.
Jenže to by Štrasburský soud musel především přiznat, že ve svém lednovém rozsudku se otázkou rozdělení dětí, jeho zcela chybějícím odůvodněním a jeho potenciální zbytečností vůbec nezabýval, přestože jej naše stížnost z července 2017 i s tímto konfrontovala. Štrasburský soud tuto otázku prostě zcela přešel (přičemž si pomohl právě tím, že se odmítl zabývat stížností dětí, protože ji za ně podala jejich matka).
4) Druhou zásadní právní otázkou, která si koleduje o precedenční rozhodnutí na „nejvyšší justiční úrovni“, je otázka medializace celé kauzy. Právě kvůli medializaci prvoinstanční senát rozhodl odchylně od ostatních norských kauz. Kam až smí rodič, kterému byly neoprávněně odebrány děti a je účelově haněn, zajít ve své mimoprávní, politické obraně proti zlovůli, nakolik může použít médií v jejich roli hlídacího psa demokracie, psa hlídajícího excesy veřejné moci? Opravdu si musí nechat líbit úplně všechno, opravdu nesmí na tyto excesy vůbec upozornit, opravdu nesmí upozornit na chyby celého systému, který mu poskytuje jen formální ochranu?
Nebýt medializace, ledy v Norsku by se nikdy nepohnuly, nedošlo by ani k dílčím úpravám tamějšího systému, Štrasburský soud by dál stížnosti na barnevern odmítal bez projednání, jako to činil do té doby, jsa přesvědčen, že v Norsku přece k žádným excesům dojít nemůže, natož aby byl systém zatížen zásadními nedostatky vedoucími k opakovanému porušování práv rodin.
Nemluvě o tom, že naše medializace byla vždy slušná, zejména vůči dětem. Paní Michaláková nemůže být činěna odpovědnou za různé samozvané neřízené střely, protože v opačném případě by došlo k popření veřejného poslání a role médií vůbec - my jim přeci nemohli diktovat.
5) Rozhodnutí Štrasburského soudu vykazuje všechny znaky politické objednávky. Diplomaticky řečeno, vyvolává otázky … samotný lednový rozsudek zpochybňuji nejen pro verdikt samotný, ale zejména pro jeho zcela nepřesvědčivé, plytké odůvodnění a nekonzistentnost.
6) Štrasburský rozsudek je pravomocný, ale není pro nikoho bezprostředně závazný. Pouze konstatuje, že Norsko nic neporušilo, ale žádná práva a závazky přímo z něho neplynou. (Stejně by tomu bylo i v případě, že bychom byli ve Štrasburku úspěšní my – museli bychom podstoupit další řízení v Norsku, na jehož základě by teprve mohlo dojít k vrácení dětí.)
7) Kauzou dětí Michalákových se zabýval i hodonínský soud. Poté, co jsme ustáli několik let ataků Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí, podle kterého český soud vůbec neměl být příslušný se věcí zabývat (*3), a odvolací soud v Brně opakovaně potvrdil náš právní názor, že věc v kompetenci českého soudu je, Okresní soud v Hodoníně přezkoumal všechna norská rozhodnutí, shledal je nedostatečnými, a proto sám rozhodl o svěření obou dětí do péče paní Michalákové. Toto rozhodnutí mají všichni příslušní členové vlády k dispozici.
8) Rozsudek hodonínského soudu je závazný pro všechny české státní orgány (viz § 198a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění). Ano, dokonce i pro všechny členy české vlády. Rozsudek Štrasburského soudu je z tohoto závazku nijak nevyvazuje.
Norské rozsudky nemají v České republice žádnou právní závaznost, protože nebyly nikdy uznány českým soudem. (*4)
9) Léta jsem v Petičním výboru krotil vášně a bojoval s „horkými hlavami“, bránil zveřejňování různých informací a útokům na Norsko a pěstouny. Někteří lidé kvůli tomu dokonce odešli, dva jsem zcela nedemokraticky sám vyhodil. Zpětně se jim omlouvám, ale bylo to nutné a postupoval bych stejně zas: Naším cílem byla náprava křivdy spočívající v rozbití rodiny Michalákových, ne pomsta Norům – nemohli jsme Norům vyhlásit vyloženě válku, protože jsme celou dobu tahali za kratší konec provazu – oni měli v moci obě děti, my ne.
Nicméně konečným rozhodnutím Štrasburského soudu jakékoli důvody ke zdrženlivosti odpadají – už není co ztratit a není co tajit.
10) Závěrem chci poděkovat všem, kteří se angažovali a pomáhali: Doře Bokové za pečlivou přípravu podání ke Štrasburskému soudu; Jitce Chalánkové, bez níž by to opravdu nešlo a která svými interpelacemi v roce 2014 rozpohybovala Sobotkovu vládu; Katce, bez které by to už vůbec nešlo; Marici Pirošíkové; Věře a oběma Hankám, které mne na samém začátku, ještě jako končícího poradce prezidenta republiky, na kauzu upozornily a poté přesvědčily, že paní Michaláková není žádný mašíbl ani nic horšího; Kubímu, který rozesílal naše tiskové zprávy; tisícům lidí, kteří v roce 2014 podepsali naši petici a přispěli na norské advokáty; Tomáši Zdechovskému a jeho lidem; Dominiku Haškovi; Stanislavu Křečkovi; Václavu Klausovi mladšímu; Petrovi Machovi a lidem z jeho okruhu; Táně Fischerové; a konečně i těm, kteří by se mi za veřejné poděkování asi nepoděkovali.
Poděkovat je třeba i prezidentu republiky Miloši Zemanovi za jeho razantní vstup a oběma premiérům, Bohuslavu Sobotkovi za dobrou vůli a Andreji Babišovi za to, že dodržel sliby předchozí vlády.
Poděkovat je třeba i všem těm novinářům, kteří o vývoji kauzy korektně informovali.
Ne, to neznamená konec a rezignaci.
Norský barnevern dál ničí funkční rodiny a tlak na něj nesmí povolit pro jednu prohranou, byť klíčovou kauzu. Stále je zde řada kauz, které naopak ve Štrasburku norský barnevern prohrál, a další, které ještě prohraje, a jsem přesvědčen, že by se to nestalo, kdyby nebyl popularizován případ rodiny Michalákových. Prohra Michalákových je jen prohranou bitvou, ale barnevern nesmí vyhrát, a zejména - jeho praktiky nesmějí přijít do České republiky. Nebýt kauzy Michalákových, dávno by zde byly.
Přeji Denisovi a Davidovi odvahu.
Odvahu k tomu přiznat si, jak moc jim bylo ublíženo, odvahu nezbláznit se z dvojí loajality – loajality k pěstounům a loajality k rodičům, kdy ani jedněm sami nechtějí ublížit. Přeji jim odvahu přijít v dospělosti za mámou, která na ně nikdy nedokázala zapomenout.
Úplně na závěr chci vzpomenout na památku pana Jiřího Pavelky, kterému barnevern neumožnil kontakt s vnuky ani těsně před smrtí a který v září 2017 zemřel s myšlenkou na ně. Nám všem byl vždy oporou.
==================
Poznámky pod čarou:
(*1) Jestliže se česká vláda připojila ke stížnosti paní Michalákové ke Štrasburskému soudu na její straně, pak byla poraženou stranou nejen paní Michaláková, ale i česká vláda; bylo by tedy logické, kdyby podpořila i její odvolání.
(*2)
Originál rozsudku:
https://hudoc.echr.coe.int/eng#{%22documentcollectionid2%22:[%22GRANDCHAMBER%22,%22CHAMBER%22],%22itemid%22:[%22001-215176%22]} target=“_blank“
(Sám rozsudek si zaslouží budoucí podrobný, odborný právní rozbor, a to i v kontextu podané stížnosti.)
(*3) Důvodem zřejmě je skutečnost, že uvedený právní výklad umožňuje UMPODu zprostředkovávat adopce českých dětí do zahraničí bez toho, aby o nich rozhodovaly české soudy: české soudy dávají pouze předběžný souhlas k adopci dítěte obecně, ale konečný souhlas k jeho adopci konkrétními zahraničními osvojiteli dává až soud státu, do kterého mají být děti adoptovány. Toto zřejmě byl skutečný důvod, proč nám český UMPOD celá léta házel klacky pod nohy.
(*4) O uznání norských rozsudků by musel někdo soud požádat – matka na tom nemá zájem, a norští pěstouni to neudělali, přestože jsem na to úředníky barnevernu upozornil již v lednu 2015. Sám český soud k tomuto kroku z moci úřední rovněž nepřistoupil.
