Jako nekuřák mám problém s protikuřáckým zákonem

Kuřáci prý smrdí. Oprava: Kuřáci smrdí. Tak je to správně – a je to pravda. Kromě nich ale páchne také spousta chlapů, kuřáci i nekuřáci. Ti, kteří nepoužívají podpažní deodoranty (antiperspiranty).

Jsou cítit víc a zhusta hůř než nekuřáci – protože nosit v létě týden jedno a to samé tričko a nepoužívat blokátory tělesného pachu, to je vážně síla. Zejména, když s takovým člověkem musíte být určitý čas v bližším kontaktu. Výtah, dopravní prostředek a ... (doplňte sami z vlastní zkušenosti).

Kdybych měl tu moc a současně na výběr, jestli A) nařídit povinné používání deodorantů, nebo B) zakázat v hospodách kouřit, zvolil bych A. Z čistě úzkého, možná sobeckého hlediska.

Takovou moc samozřejmě nemám. Budu tedy dál čuchat páchnoucí zpocené muže (o ženách tento článek z důvodu mé vrozené galantnosti není) a ve svém nitru bojovat s tím nesmyslem, který byl českému národu demokraticky vnucen. Na mysli mám zákaz kouření v hospodách.

Současný režim zakázal to, co bylo přirozenou součástí každé hospody: nebude se v nich smět kouřit. Jinými slovy usurpoval si právo poroučet lidem, jak se mají v hospodách chovat.

Je to totéž, jako kdyby stát nařídil, že v jím povolených nevěstincích je zakázán koitus. (Pro pochopení toho, oč mi jde, jsem záměrně použil tohoto přehnaného přirovnání.)

Ale zpět do hospody. Některá pravidla jak si v hospodě počínat upravují zásady slušného (společenského) chování, jiné sám život. Jistě: mnozí namítnou, že stát i tak reguluje podnikání v restauracích. Teď nemyslím EET, ale zásadu, že nelze nabízet hostům zkažené maso (například).

Zkusme se nad tím (trochu „demagogicky“) zamyslet. Proč ne zkažené maso? Škodí zdraví. Cigarety a dým z nich? Škodí zdraví. A alkohol, zejména tvrdý? Také škodí zdraví. Zakázán v hospodách není. Proč? A pozor: není to tak idiotská otázka, jak by se na první mohlo zdát. Bylo by to ale absurdní: zakázat v hospodách alkohol. Mně připadá podobně absurdní, když tam vrchnost zakazuje kouřit.

Alkohol ano, nikotin ne – jak mám věřit tomu, že tu jde o zdraví? Že jde o dospělé nekuřáky a děti? Opíjející se člověk může způsobit jak psychickou, tak fyzickou újmu. Například chlap, který se po konzumaci určitého množství stává agresivním a po návratu z hospody fyzicky napadá vlastní ženu. O tom, co to udělá s psychikou přítomných dětí v jistém věku, by mohli odborníci vyprávět nekonečné příběhy. Tak jaká komedie kolem kouření se tu hraje?

Sorry, ale na chození do hospody není žádný „nárok“, je to záležitost nabídky a poptávky, tedy svobodného trhu. Že nefunguje ideálně? Zanechme planých iluzí. Ideálně fungující trh neexistuje, i když tomu v některých politologických institutech snad věří. Na to je život příliš komplikovaný. Ostatně, nejsme v ráji v zemi Eden.

Tady je načase přiznat barvu. Je mi šedesát – a jsem celoživotní NEKUŘÁK. Tolerantní nekuřák. Nevím, jaká slast se skrývá pod činností zvanou šlukování. Nerozumím (myšleno na základě vlastní zkušenosti) tomu, proč kuřák, když se dostane do krize, první, po čem se sápe, je krabička cigaret a zapalovač.

Sám jdu jako nekuřák ve své rodině a okolí příkladem, ale moc platné mi to není. Vlastně vůbec mi to není nic platné. A když se někdo z tohoto okruhu rozhodne s kouřením přestat, pak nikoli proto, že Stejskal celý život nekouří (a dává dobrý příklad), nýbrž proto, že se k tomu dotyčný sám, svobodně a dobrovolně rozhodl. Taková je realita, takový je život.

Opět jeden příklad (každý z nás by jich mohl přidat tisíce). Jdu kolem zastávky MHD, v kočárku dítě, nad ním jeho matka se svojí matkou (zřejmě), obě stojí těsně nad dítětem a kouří proti sobě. Bylo to nedaleko od naší „vlajkové“ hospody. Opět jedna z mých „demagogických“ otázek: Co v tomto případě vyřeší zákaz kouření v té naší hospodě? Jak ochrání dítě v kočárku? Nijak. Hovořím o principu. Kdo chce, porozumí.

Kouření je samozřejmě obrovský celospolečenský problém, zejména ve vztahu k dětem i dospělým nekuřákům. Řešit by se ale měl kompromisem, nikoli totálním zákazem tam, kde je pro tento nešvar nejpřirozenější prostředí.

Podívejme se ještě na jeden aspekt boje proti kouření. Představme si ulici, kde sídlí nejrůznější instituce, obchody a kanceláře. Všude tam je zakázáno kouřit. Lidé, kteří mají potřebu si zapálit, chodí často na chodník. Co to pro chodce-nekuřáka znamená? Že musí projít „uličkou cigaretového dýmu“. Včetně dětí, samozřejmě. Takto kocourkovsky se u nás řeší boj proti kouření. (Kocourkovsky proto, že když v Kocourkově vykopou díru, nastává dilema, kam s hromadou vykutané zeminy? Radní se usnesou, že vykopou jinou díru a do té hlínu nahází...)

Hurá! Nekuřáci v oněch institucích, obchodech a kancelářích jsou zachráněni – na úkor nekuřáků na chodníku. Vyrazili jsme klín klínem – a myslíme si, jak jsme tuto záležitost dokonale zvládli.

Co tedy navrhuji?

Rozděluji lidi na dvě základní skupiny: na kategoristy a kompromisty. Patřím do té druhé skupiny. Za optimální považuji hospody se stavebně oddělenými částmi pro kuřáky a nekuřáky. Tam, kde to technicky není proveditelné, říkám jako nekuřák: Majitel by měl jedno právo a jednu povinnost. Sám si rozhodnout, jestli jeho provozovna bude kuřácká či nekuřácká – a toto jeho rozhodnutí by muselo být viditelnou součástí „vývěsního štítu“ hospody. Tečka.

A co by měl dělat nekuřák-kategorista, kdyby chtěl jít „na pivo“ a hospoda, kam by měl namířeno, byla kuřácká? Totéž co zákazník, který, když shání pravítko nebo obaly na sešity, nejde do lékárny, ale do papírnictví.

Že nikde v okolí nekuřácká hospoda není? Pak se podle toho musí zařídit. Stejně jako se musím zařídit já, když sháním pravítko nebo obaly na sešity: lékárna ve čtvrti našeho města je, papírnictví nikoli. Musím tedy jít (spíše jet) tam, kde školní potřeby prodávají.

Anebo si snad mohu - po vzoru protikuřáckého zákona - nárokovat, aby stát nařídil, že v každé čtvrti města, v každé malé obci a v každé vesnici bude prodejna papírnictví? Špatný vtip, že ano? Leč nikoli nereálný. Ministr Babiš prý navrhuje, aby (v tomto případě kvůli EET) zřizovaly hospody obce. Proč tedy rovnou vláda nenavrhne, aby obce zřizovaly také papírnictví? Vždyť všude žijí mladé rodiny se školou povinnými dětmi, které potřebují prodejnu se školními potřebami.

Namítneme, že blbnu? Možná. Ale já si nezačal.

Uznávám, může se to jevit jako absurdní. Jako nekuřák mám problém se striktním zákazem kouření v hospodách. Proč? Protože vidím dál než na špičku vlastního nosu. Dnes režim (parlament - ano, demokraticky, všechna čest) v zájmu konání dobra vydá jednu restrikci, které bych jako nekuřák měl zatleskat. Měl, ale neudělám to - vidím v tom totiž čertovo kopýtko.

Až příště vydá parlament nebo vláda jinou restrikci, která bude neblahým způsobem ovlivňovat můj život nebo moji svobodu, také budu vděčný za to, zastanou-li se mě ostatní. Včetně kuřáků.

Jde o princip. Dokonce bych řekl, že o vyšší princip.

Nekuřákům-kategoristům vadí, že se v hospodách kouří. Podobně smýšlejícím abstinentům zase to, že se v nich konzumuje alkohol. Vegetariánům, že se v nich pojídá maso. Veganům vadí kromě masa ještě další živočišné produkty (vejce, mléko, med). Na svůj postoj k tomu či onomu mají samozřejmě právo. Mají samozřejmě také právo zřizovat nekuřácké, nealkoholové, vegetariánské, veganské a já nevím jaké ještě restaurace. Neměli by ovšem mít právo požadovat , aby všechny restaurace v republice fungovaly podle jejich představ o tom, co je správné (byť by měli formálně pravdu).

Zatím to začíná „nenápadně“: zákazem kouření. Co nebo kdo bude v zájmu konání dobra na řadě příště? To je to, z čeho mám obavy. A proto, znovu opakuji, mám - jistěže paradoxně, jako tolerantní nekuřák - problém s plošným zákazem kouření v restauracích.