16.8.2022 | Svátek má Jáchym


PRÁVO: Bohdalová by měla bránit i budoucí naháče

18.6.2008

Paní Bohdalová si zažila minulý týden takové retro svého filmového majstrštyku Ucho, že se jí o tom nezdálo ani v nejdivočejších snech.

Bulvár jí a ostatně celému národu dokázal, že v soukromí není naším soukromím ani nahota našeho těla. Zcela souhlasím, že uveřejnění fotografií slavné herečky in natura je zejména s ohledem na její věk nechutná sprosťárna.

Lze jistě namítnout, že nás zejména bulvární média krmí nahotou ze soukromí různých známých lidí, a to zejména žen nahoře bez celkem běžně.

Možná, že pohled na bujné poprsí kdejaké hvězdičky či hvězdy nás potěší, snímek líbajícího se vysoce postaveného záletníka dokonce dotyčného naštve.

Mnohým přijde, že by si redaktoři bulváru zasloužili jednu přes hubu, druhý oprávněně namítne, že bulvár a celebrita jsou na sobě vzájemně závislé jako na heroinu.

Když však odhlédneme od osobních názorů a morálních soudů, je tady ještě argument zásadní. A ten zní, že v naší zemi máme svobodu slova a tisku - a tudíž karikatura Mohameda, skotačivá sestřička z Růžové zahrady, promiskuitní premiér i filozofický traktát jsou jen různé projevy této svobody. Ta je přitom natolik zásadní, že je nutno chránit ji za všech okolností. To však neznamená a nikdy znamenat nesmí, že se mohu rýt v soukromí druhých jako divoké prase v bukvicích a urážet, koho potkám.

O urážkách v politice platí, že se nejlépe brání dotčený sám, a hulvátovi zkrouhne perka nejlépe veřejná omluva. Jenže soukromí je věc jiná. Je to posvátné hájemství - tím, že jsem třeba hercem, jsem se ho ještě nevzdal nadobro.

Proto bych velmi litoval, kdyby se paní Bohdalová rozhodla, že nic žalovat nebude. Byla by to chyba. V zájmu všech budoucích naháčů -veřejně známých či nikoliv - zbytečně přicházíme o možnost vykolíkovat si hranice pro ochranu osobnosti i svobody slova.

Karty jsou rozdány jednoznačně. Bulvár je živ z bulváru a jde mu o zisk, informační hodnota fotky z tureckého balkonu je nulová. Deník by měl dostat pěkně přes prsty a zaplatit mastné zadostiučinění.

Česká ochrana osobnosti stojí na principu objektivního zásahu, což znamená, že něco je, či není urážlivé, a pak se teprve zkoumají subjektivní postavení škůdce a poškozeného. To je příčinou relativně malých odškodnění. Dosud u nás nemáme srovnatelnou kauzu klasické urážky na cti, v níž by hulvátství mohlo škůdce setsakra bolet. On by si ten deníček rozmyslel, až by zaplatil třeba pět milionů, kde se nalézá hranice bulváru a kde už je nedotknutelné soukromí.

Navíc by paní Bohdalová mohla požadovat v souladu se současnou úpravou nejprve morální satisfakci. Od věci by nebyl ani požadavek zveřejnění fotek nahého šéfredaktora, vedoucího vydání a grafika, který vytvořil předmětnou stránku. Už jen proto, že bychom se od nich dozvěděli, proč je jim jejich soukromí svaté. Být soudcem, rád bych se jich přeptal, zda jim nevadí, že si paní Bohdalová vybere tu, která se líbí jí, ať jsou na ní třeba nejen v rouše Adamově, ale třeba při vykonávání nějaké velmi soukromé činnosti.

Nesmíme však zapomenout na jednoho aktéra, který by si fotku na první straně také zasloužil. Je to ten, kdo fotil a prodával. Toho bych před soudem viděl také velmi rád. Sprostota jeho chování je dána už tím, že si fotí soukromí druhého, ale teprve předáním a prodejem fotky k zveřejnění porušil zákon jako ránou kladivem.

Soukromí totiž nezačíná jen za zamčenými dveřmi, soukromí si každý nosí s sebou. Je to hranice, jejíž překročení nelze ospravedlnit vůbec ničím, ani hloupostí či naivitou poškozeného, jichž se bulvár dovolává.

MfD, 16.6.2008

Autor je advokát