Je promlčení nejzávažnějších trestných činů jako vražda spravedlivé?

Možnost uplatnit v soukromoprávních vztazích subjektivní právo u soudu po příliš dlouhou dobu by vedla k složitým právním sporům. Smyslem institutu promlčení je takovým situacím zabránit. Uplyne-li zákonem stanovená promlčecí lhůta a žalovaná strana před soudem uplatní námitku promlčení, soud nemůže promlčené právo přiznat. Právo nezaniká, jen je promlčením oslabeno. Je to řešení rozumné, které má svou logiku a v soukromém právu je ve všech právních řádech na celém světě. V trestním právu je promlčení konstruováno zcela jinak.

Uplynutím promlčení doby v trestním právu zaniká trestní odpovědnost. Promlčecí doby se liší podle závažnosti trestného činu. U nás byla do nedávna nejdelší promlčecí doba 20 let. Platila např. pro trestný čin vraždy. Byl to anachronismus z dávné doby a teprve vloni byla promlčecí doba prodloužena na 30 let. Je stanovena pro trestné činy, za které trestní zákon dovoluje uložení výjimečného trestu, a trestné činy spáchané při vypracování nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu.

V trestním právu slouží promlčení k tomu, aby se věci nemusely po uplynutí promlčení doby prošetřovat a rozhodovat. U většiny deliktů pro to jsou logické důvody a je tomu tak všude. V českém trestním právu jsou z promlčení vyloučeny jen určité trestné činy. Jsou to zejména trestné činy proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy. Také trestné činy rozvracení republiky, teroristického útoku a teroru, pokud jsou válečným zločinem nebo zločinem proti lidskosti a pak některé trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989. U některých skutkových podstat s konstrukcí vyloučení z promlčení může být určitý politický nádech, takže do budoucna nelze nic vyloučit. Historie neskončila, vykládat se věci dají různě a vyloučení z promlčení nemá žádný časový limit. Ale zůstaňme u „obyčejné“ vraždy, jejíž promlčecí doba představující 20 let od jejího spáchání byla krátká a ani 30 let neodpovídá závažnosti trestného činu.

Promlčecí doba v případě vraždy může mít pro uplatnění spravedlnosti nepříjemné důsledky. Vraždy sice mívají vysokou objasněnost, přesto jsou případy, které orgány činné v trestním řízení nedokázaly objasnit a k potrestání pachatelů nedošlo. Z čeho asi zákonodárci vycházeli, když stále tuto neobvykle krátkou promlčecí dobu ponechávali v trestním zákoníku a teprve nedávno ji opatrně prodloužili o 10 let? Určitě ne z veřejného mínění, které – soudě podle různých diskusí – nepokládá promlčení vraždy za spravedlivé. Mnozí lidé jsou překvapeni zjištěním, že se vražda dá promlčet, že není nepromlčitelná. Někde se vražda ani promlčet nemůže. Nepromlčitelná je v zemích s anglosaským právním systémem, zatímco země s kontinentálním právem promlčecí doby mají i u závažných trestných činů. Jsou ovšem delší, než byla naše dřívější dvacetiletá promlčecí doba, a přesahují i současnou třicetiletou dobu. Většinou to je 40 let a kupříkladu ve Švédsku a Norsku se vražda nepromlčí nikdy.

Co nejkratší promlčecí doba u nejzávažnějších trestných činů pomáhá orgánům činným v trestním řízení. Po uplynutí promlčecí doby mohou vše odložit a dále se věcí nezabývat. U závažných neobjasněných trestných činů pak těsně před uplynutím promlčení doby obvykle nastává zvýšená aktivita vyšetřování. Policejní práce chce ale čas a také štěstí, vyšetřování nelze časově limitovat. Navíc před koncem promlčecí doby, kdy jde třeba o dny, se často projeví pomalá práce státního zastupitelství, kde napsat např. návrh na obnovu trvá i půl roku. Soudy pak dokonce blížícím se koncem promlčecí doby argumentují. Potrestání jako by pomalu ztrácelo význam. V Česku se prostě považuje za normální, když pachatelé díky promlčení uniknou spravedlnosti. Podobné případy byly v médiích.

Samozřejmě, s promlčením mohou počítat i někteří pachatelé závažných trestných činů. Unikat a vytvářet různé překážky při čtyřicetileté promlčecí době je již velmi obtížné. Také orgány činné v trestním řízení mohou k vyšetřování v případě dlouhých promlčecích dob přistupovat jinak.

Vražda by se ostatně dát promlčet neměla. Ve Spojených státech se běžně sledují neuzavřené případy po mnoha desítkách let. A pachatelé jsou voláni k odpovědnosti po tolika letech od spáchání trestného činu, kdy by se tím v Česku už nikdo dávno nezabýval. Je znám případ sériového vraha s přezdívkou Zodiac, který páchal vraždy koncem 60. let 20. století v Kalifornii, psal dopisy novinám a policii a nikdy nebyl dopaden. Nedávno bylo na seznamzpravy.cz uveřejněno, že FBI se podařilo rozluštit šifrovaný dopis, který tento sériový vrah před více než 50 lety zaslal do redakce San Francisco Chronicle. Podle dostupných informací je případ dodnes vyšetřován FBI a policií měst, kde byly vraždy spáchány.

Principiálně jde o dopadení a potrestání pachatele, avšak ve Spojených státech se běžně prošetřují neuzavřené případy i tehdy, když do úvahy přicházející pachatelé již nežijí. Kniha Chladnokrevně (In Cold Blood) od Trumana Capoteho, která u nás poprvé vyšla v Odeonu v roce 1968, popisuje případ čtyřnásobné vraždy z roku 1959. Případ vyvraždění farmářské rodiny v městě Holcomb v Kansasu byl v roce 1967 zfilmován takřka dokumentární formou. Oba pachatelé byli podezřelí ze zavraždění další rodiny, v blízkosti jejíhož bydliště se pohybovali. Chyběly však důkazy. Později se ukázalo, že výsledky získané na polygrafu, které byly v jejich prospěch, je nutno podle moderních standardů vyhodnotit jinak. V roce 2012 byla těla popravených vrahů exhumována, aby se mohlo provést porovnání DNA se stopami z místa činu. Z důvodu kontaminace vzorků při skladování nebyl výsledek jednoznačný, a oba vrazi vraždící v Holcombu tak zůstávají hlavními podezřelými i z dalších vražd. Z tohoto příkladu je vidět, že u tak závažného trestného činu, jako je vražda, čas uplynulý od spáchání činu nehraje roli. Snaha uzavřít případ dokonce trvá, i když možní pachatelé již nežijí.

Moderní metody používané v kriminalistice umožnují i náhodné odhalení pachatelů po mnoha letech. Omezit výkon spravedlnosti nějakou lhůtou je nesmyslné. Vražda zůstává vraždou i po dvaceti nebo třiceti letech. Ne ale u nás, kdy uplynutím promlčecí doby trestní odpovědnost zaniká. Pro srovnání: V USA byl v roce 2018 pomocí DNA dopaden vrah s přezdívkou „zabiják ze zlatého státu“, který v 70. a 80. letech 20. století spáchal 120 vloupání a 12 vražd, tu poslední v roce 1986. Je to bývalý policista a žalobce navrhl trest smrti. Po 32 letech! U nás by se mohl smát a poskytovat rozhovory. Policie ani státní zastupitelství by se zde po zániku trestní odpovědnosti žádným případem vraždy nezabývaly. V tom je přece něco šíleného.

Je znám případ Leopolda Hilsnera, odsouzeného v roce 1900 za vraždu Anežky Hrůzové v Polné. Pokusy zvrátit rozsudek trvající od roku 1995 byly neúspěšné. Byla do nich zapojena tehdejší ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová a po ní její nástupce na ministerstvu spravedlnosti Otakar Motejl. Ti, kteří usilovali o zrušení odsuzujícího rozsudku, se dokonce domnívali, že ministryně Parkanová může rozsudky soudů v Kutné Hoře a v Písku anulovat. Ministři spravedlnosti chtěli, aby věc řešilo Rakousko, neboť soud, který potvrdil Hilsnerovo odsouzení u soudu v Čechách, sídlil ve Vídni. Až v roce 2009 rakouské ministerstvo spravedlnosti oznámilo, že rozsudek nelze zrušit. Vloni se návrhem na obnovu zabývalo Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích, které k podání návrhu na obnovu neshledalo důvod. Snahy o zvrácení rozsudku se dovolávají spravedlivého procesu, kterého se Hilsnerovi u soudů nedostalo. Věc je dnes nepřezkoumatelná zejména vzhledem k době, kdy se stala. Je tomu už přes 120 let.

O promlčení zde pochopitelně nejde, ale pokud by vražda byla nepromlčitelná, dala by se vyšetřovat i po tak dlouhé době. Nikoli argumenty, které jsou obecné nebo motivovány politickou korektností, ale se skutečnou vazbou na důkazní řízení v daném případě. Ostatně bez nových důkazů nebo skutečností dříve neznámých nelze povolit ani obnovu. V Hilsnerově případě se jeden takový důkaz nabízí. Dva znalci, univerzitní profesor MUDr. Reinsberg a doc. MUDr. Slavík, se zabývali rozsáhlými skvrnami na Hilsnerových kalhotách a došli k závěru, že se s největší pravděpodobností jedná o lidskou krev. Dá se předpokládat, že veškerý spisový materiál s důkazy takového případu je archivován. V tom případě by použití dnes dostupných metod snad mohlo přinést nové důkazy. Případ vraždy v Polné s promlčením přímo nesouvisí. Je na něm jen vidět, že větší důraz se klade na obecné argumenty, které by měly rozsudek zvrátit, a vůbec se nepočítá s tím, že by v návaznosti na pokrok metod používaných v kriminalistice mohly být získány nové důkazy. Tyto metody umožňují určit pachatele závažných trestných činů i po mnoha desetiletích, aniž by probíhalo vyšetřování, stačí k tomu náhoda, kdy je třeba pachatel vyšetřován v jiné věci a tak se zjistí souvislost s dávným zločinem.

Délka promlčecí doby, po jejímž uplynutí zaniká trestnost tak závažného zločinu, jako je vražda, byla po desítky let ostudnou vizitkou českého práva. Ani její prodloužení na 30 let neodpovídá závažnosti tohoto trestného činu, který by bez výjimky měl patřit mezi trestné činy, u nichž trestní odpovědnost není časově omezena. Určitým řešením by mohlo být prodloužení promlčecí doby nejzávažnějších trestných činů na 40 nebo 50 let. Těch 30 let je takový typický kompromis „po česku“. Je to víc, než bývalých 20, ale pořád méně než u většiny našich sousedů.