Co mají postavy zmíněné v titulku společného? To nám v tomto článku velmi neotřele osvětlil pan Lubomír Stejskal: „Nelze vedle sebe postavit sochu Davida Ben Guriona a Adolfa Eichmanna. Nebo Gabčíka s Kubišem a Heydricha.“ Ano, pan Stejskal to napsal záměrně tak, aby to bylo „přitažené za vlasy“.

Bohužel to zřejmě přitáhl o něco víc, než sám zamýšlel. Jednak je (byť přímo nevyslovené) přirovnání Panny Marie k Eichmannovi či Heydrichovi značně nevkusné, jednak panu Stejskalovi uniklo, že mariánský sloup je mnohem starší než Husův pomník – v jeho přirovnání by totiž Eichmannem nebo Heydrichem byl Jan Hus. Když dále píše, že „vztyčit jej v sousedství Husova monumentu znamená znevážit Mistrovu památku“, je to obzvláště pozoruhodná domněnka. Myslí si tedy pan Stejskal, že po těch několik let, co tam obě díla stála spolu, byl zbrusu nový Husův pomník přítomností mariánského sloupu - starého tehdy přes čtvrt tisíciletí - znevažován? (Mimochodem: Jan Hus byl velkým ctitelem Panny Marie.) Z této logiky by – nemohu si pomoci – vyplývalo, že rozhodnutí postavit Janu Husovi pomník v sousedství mariánského sloupu bylo zřejmě vůči Mistrovi od počátku neuctivé, neřku-li přímo škodolibé.

Blahoslavená Panna Maria na provizorním pylonu za Týnským chrámem

Ve svém dalším článku pan Stejskal své teorie dovádí ještě o kousek dále, když na adresu pražských zastupitelů píše, že „ti, kdo hlasovali pro obnovení sloupu, a také ti, kdo tuto aktivitu bezvýhradně podporují, si nejspíš neuvědomili, že napříště už nebudou věrohodní, pokud jde o jejich vztah k Janu A. Komenskému. K ‚učiteli národů‘ se nelze hlásit a současně podporovat obnovení sloupu, který symbolizoval důvod, kvůli kterému Komenský (a spolu s ním bezpočet nekatolíků) musel opustit vlast a už se do ní nemohl vrátit.“ Jedná se přece o události staré takřka čtyři století! Proč bychom konečně neměli být schopni vidět tuto naši poměrně vzdálenou minulost se střízlivým odstupem, proč stále vnášet do historického povědomí zbytečné antagonismy? Je nutné po stovkách let barvit věci buď na černo, nebo na bílo?

Pan Stejskal však zřejmě s jinými barvami pracovat neumí. Jinak by nenapsal, že „jde přece o víc než o to, že na náměstí se vrátí ‚umělecké dílo‘, protože ‚bylo součástí historie‘. Součástí historie byli i různí ti Leninové a Gottwaldové rozesetí ve své době po republice. Napadne snad někoho (kromě komunistů), že by se také tyto sochy měly obnovit?“ Ne, kromě (některých) komunistů by asi opravdu nikoho nenapadlo vracet na náměstí „Leniny a Gottwaldy“, stejně jako asi nikoho nenapadne stavět pomníky „Koniášům a Bobligům“ – zde bych rozhořčený odpor dokázal i po desetiletích či staletích pochopit. Ale Panna Marie? Není to náhodou něco trochu jiného?

Myslí pan Stejskal skutečně vážně, když píše, že „Praha (zastupitelstvo) měla – opět v symbolické rovině - na výběr: buď sloup, nebo Komenský. Vybrala si sloup – a dala tak najevo, že na Komenského ve svém rozhodování nepomyslela. Tedy, že jí je Komenský lhostejný“? Nerozumím tomu, proč bychom si měli vážit buď díla J. A. Komenského, nebo díla J. J. Bendla. Copak není obojí hodnotnou součástí naší historie? Myslím, že opakované užití principu „kdo není s námi, je proti nám“ ještě nikdy nic dobrého nepřineslo. Zkusme raději „kdo není proti nám, je s námi“ – tento princip není ani protestantský, ani katolický, je křesťanský. Mám dojem, že ti, kdo v současné době usilují o obnovu mariánského sloupu nebo jeho obnovu podporují, nejsou proti panu Stejskalovi.

Otázku, zda na Staroměstském náměstí postavit pomník Jana Husa, který by měl tvořit protiváhu mariánskému sloupu, vyřešili naši předkové před více než sto lety tak, že vertikála mariánského sloupu byla doplněna horizontálou Husova pomníku. Dnes vertikála chybí.

Pokud si nejen pan Stejskal dnes opět tuto otázku klade v opačném gardu, pak se vědomě či nevědomě zastává pachatelů vandalského činu. Vždy mě překvapuje, a přitom fascinuje, jak srdnatí bojovníci za údajně vznešené myšlenky hájí bořitele a odsuzují ty, kteří chtějí něco opravit či znovu vybudovat. V mých očích prostě bourání pomníků není znamením ctnosti a nezaslouží ani pochopení, natožpak obhajobu. Následky vandalských činů by měly být odstraňovány. Jakkoli vypjatá doba historických změn nemůže být omluvou jakémukoli vandalismu.

Lubomír Stejskal píše: „Pikantní je, že zastánci sloupu občas argumentují alibisticky a současně nelogicky. Jako kdyby v Ostravě vznikl památník věnovaný Rudé armádě jakožto výraz vděčnosti za osvobození 1945 a jedním dechem bychom tvrdili, že s celkovým vítězstvím Sovětského svazu ve druhé světové válce to nemá žádnou souvislost.“

Kde je nelogičnost? Kdo tvrdí, že postavení mariánského sloupu nemá souvislost s vítězstvím Habsburků v českých zemích? Fakt, že mariánský sloup mohl být postaven jen tehdy, když katolická strana zvítězila, je natolik zřejmý a natolik banální, že za běžných okolností nemá cenu jej vůbec vyslovovat. Že úspěšná obrana Starého Města pražského proti loupeživým švédským nájezdníkům byla současníky (stejně jako ono osvobození Ostravy Rudou armádou) brána jako jednoznačně pozitivní událost, je nepochybné. A vůbec nic na tom nezmění skutečnost, že srdce dnešního komentátora z jakýchkoli důvodů bije na straně tehdejších poražených.

Odhoďme konečně nenávist vůči Habsburkům, katolické církvi a baroknímu umění a uvědomme si, že před čtyřmi sty lety náboženská netolerance nebyla v Evropě vlastní jen Habsburkům a nebyla zdaleka pouze výsadou katolíků.

Važme si kulturního dědictví, které se zachovalo do dnešních dní. A nebraňme v činnosti těm, kteří chtějí díla nerozvážně zničená do naší krajiny a do našich měst navracet – oni totiž nejsou „proti nám“.