Nebylo by přínosnější zaměřit se na příčiny hluboké sociální diferenciace ve společnosti stojící často na počátku mnoha aktuálních střetů (Saša Uhlová: „Ředitelé lepších škol nemusí být rasisti, často se jen bojí, že romští žáci jim odeberou žáky bílé“)?

Názor vyslovený nedávno před senátním výborem kandidátem na ústavního soudce Janem Svatoněm totiž že institut veřejného ochránce práv – ombudsmana – by měl byl vložen do Ústavy, jen vzdáleně souzní s připravovanými legislativními kroky vlády. Má být jimi realizován požadavek , aby ombudsman přestal být, jako dosud, institucí působící pouze k ochraně občanů před nesprávným rozhodováním státních úřadů, ale institucí obecněji zaměřenou na všeobecnou ochranu lidských práv tzv. NHRI) a současně aby byla posílena ochrana práv dětí, ostatně v souladu se stále sílícími požadavky EU . Příprava nového zákona o veřejném ochránci práv je v plném proudu. Naprostou klíčovou otázkou je však požadavek zachování jeho naprosté nezávislosti na politickém dění!
Ochrana lidských práv ovšem nebyla nikdy jednoduchým usilováním a obávám se, že za současného stavu společnosti problémů spíše přibývá. Dobrým příkladem může být pojetí ochrany před diskriminací. Zatímco dříve ochrana před diskriminací jednotlivců i skupin směřovala přímo k zákonnému a reálnému zákazu diskriminačního chování, dnes jako bychom zůstávali na půli cesty a odhalujeme tak obecnější problém spojený s problematikou lidských práv. Spokojujeme se s deklarací práv k jejichž reálnému prosazení společnost nenachází ani dostatek prostředků a ani odhodlání.
Pokud byl dříve z diskriminačních důvodů deklarován zákaz vstupu do veřejných prostor, byl takový zákaz reálně zrušen, stejně tak když např. z důvodů věku byly někomu odmítány bankovní služby. Nápravy bylo reálně dosaženo. Dnes však je tomu spíše jinak: houfně a masivně píšeme a hovoříme o diskriminaci, ale nápravy v celospolečenském kontextu příliš nevidět. Pronajímatel, který byť ze zjevně diskriminačních důvodů odmítne uzavřít nájemní smlouvu je veřejně dehonestován, možná i soudem odsouzen k nějaké formě zadostiučinění nebo odškodnění, ale k nápravě věci – k zajištění bytu pro diskriminovaného to nikterak nepomůže. Spokojíme se jen s deklarací.
Ustanovení o obrácení důkazního břemene, totiž že ten, kdo byl označen za diskriminátora sám musí u soudu prokázat, že nediskriminoval, je podle mého názoru, spíše politickým než právním institutem o jehož praktické účinnosti mám, s ohledem na praktické zkušenosti pochybnosti.
Mnoho státních i nestátních institucí se zabývá nejen diskriminací, ale i s ní úzce související integrací. Myslím, že se zde stále dopouštíme dvou chyb: lidé se nechtějí integrovat, ale chtějí žít po svém! A budeme-li pokračovat v opouštění občanského principu rovnosti občanů, jsme jen na cestě k její další dezintegraci! Zdá se být zjevné, že prezidentská kampaň (vymezování se proti podstatné části společnosti požadavkem „zastavme zlo!“) k tomu neblahému vývoji velmi přispěla….
Nebylo by přínosnější zaměřit se na příčiny hluboké sociální diferenciace ve společnosti stojící často na počátku mnoha aktuálních střetů (Saša Uhlová: „Ředitelé lepších škol nemusí být rasisti, často se jen bojí, že romští žáci jim odeberou žáky bílé“)? K tomu pouhé antidiskriminační snahy příliš nenapomohou….
K obecnému prospěchu nelze dospět akumulaci sebevětšího množství soukromých nápadů a zájmů! Legislativní změny, týkající se instituce ombudsmana, kterými chceme trochu dýchavičně „dohánět Evropu“ (dětský ombudsman), jistě mohou být v mnoha směrech užitečné. Jak tomu však ve skutečnosti bude ukáže v dohledné době nejen Parlament ČR, ale i čas….