Považuji se za liberála, takže představa jakéhokoliv přerozdělování mi obvykle nahání husí kůži. Na druhou stranu se patrně s celou řadou lidí shodneme na tom, že filmová tvorba tvoří nezanedbatelnou součást českého kulturního dědictví. Ostatně, všechny naše televizní stanice dodnes žijí z toho, co se natočilo v dobách "totáče". A jsme u jádra problému - za bolševika existoval dobře fungující (teď myslím ekonomicky a provozně, nikoliv politicky) barrandovský studiový systém, který ročně produkoval relativně velké množství filmů - odkazuji např. na stránky www.barrandov.cz:

"V domácí tvorbě se ve Filmovém studiu Barrandov uplatňoval americký model, kdy bylo vytvořeno několik žánrově odlišených dramaturgicko-výrobních skupin. Studio zaměstnávalo své scenáristy, v hereckém oddělení nejlepší české herce a registrovalo stovky komparzistů. V osmdesátých letech vyrábělo kolem třiceti celovečerních filmů ročně a zajišťovalo převážnou část seriálové tvorby Československé televize. V té době zaměstnávalo v realizačních štábech až 2 tisíce lidí různých profesí. Kinematografie byla plně dotovaná státem."

Povšimněme si zejména poslední věty. Potíž je v tom, že český trh byl, je a bude prostě příliš malý na to, aby si na něm český film vydělal sám na sebe (mezi filmy z posledních let existuje pár výjimek, ale spočítali byste je na prstech jedné ruky). Kdo mi nevěříte, vezměte průměrné vstupné v českých kinech, cca půlku dejte provozovateli kina, půlku ze zbylé půlky distributorovi a zhruba vám zbyde to, co obdrží producent filmu. DPH a další daně pomíjím. Při návštěvnosti půl milionu diváků - a to je na místní poměry opravdu hodně! - a výrobní ceně celovečerního snímku řekněme 30-50 miliónů nic moc, že? Export filmové tvorby do zahraničí je navíc opravdu složitá záležitost, protože svět je ovládán obřími distribučními společnostmi, jež jsou z většiny zásobovány americkou tvorbou (mnohdy pocházející ze studií ve vlastnictví distributora). Problematika distribuce by si vyžádala delší komentář, ale to by se tato krátká úvaha až příliš rozrostla.

V 90. letech se systém barrandovského studia rozpadl a ateliéry dnes z drtivé většiny slouží výrobě zahraničních zakázek, čemuž odpovídají i ceny služeb. Čeští tvůrci sice často dostávají různé slevy, ale i tak je pro ně barrandovské zázemí většinou nedostupné.

Jako výhodná se jeví možnost přizvat k produkci filmu jednu z televizí (což se taky u 99% filmů děje), jenže z producentova hlediska jde o svého druhu harakiri, protože za podíl na produkci filmu si televize vymíní vysílací práva na desítky let dopředu a producenta odřízne od významného zdroje příjmů!

Další možnosti skýtá tzv. product-placement - tedy případy, kdy hrdina ve filmu vždy pije kofolu natočenou etiketou ke kameře. Ale ruku na srdce - divák to vydrží jen v omezené míře. Sami si jistě vzpomenete na filmy, z nichž tento druh reklamy čouhal až trapně.

V tak malé zemi, jako je ta naše, studiový systém filmové výroby na čistě komerční bázi (bez účasti státu) nikdy nebude fungovat. O konkrétním způsobu státních dotací by se jistě měla vést intenzívní diskuse (což se také dělo a děje), ale podle mého názoru to bez státu prostě nepůjde. Každý sám pak zvažte, jestli je tedy lepší český film pohřbít. Mě osobně by to docela mrzelo.