Po léta devadesátá a začátek let dvoutisících bylo zvykem Bohumila Doležala vložit do každého článku, ať se to hodilo nebo ne, odstaveček napomínající Čechy, aby odpustili Němcům. Bylo to časem trapné, pak směšné, až jsem přestal jeho články číst. Nyní, ve velkém článku Květen – měsíc nenávisti, se Doležal v Lidových novinách 10. května ke své posedlosti vrátil. Říká, že "vzpomínání na válku a její ukončení je spojeno s navozením společenské atmosféry, jaká tu vládla v květnu 1945. Patřily k ní zjitřené emoce a notná dávka nenávisti k poraženému nepříteli. …. V té hysterii se skrývá jakési špatné svědomí…"

Zabývá se dále incidentem kolem odmítnutého příspěvku sudetoněmecké kanceláře na projekt Rozeznění pro lidický památník a konstatuje: " Česká společnost s sebou už skoro sedmdesát let vláčí břemeno latentní nenávisti."

S nenávistí k nacismu (a komunismu) je potíž. Vychází z Lidic, Osvětimi, Babího Jaru (a Katyně). Také z konverze sudetských Němců od demokracie k Hitlerovi. Tyto události nelze odpustit a už vůbec ne zapomenout. Veškeré výzvy a moralizování, ba ani všechny křesťanské ctnosti jsou na ně krátké. Nenávist k nacismu a komunismu bude přetrvávat a všichni, kdo jsou nacismem či komunismem umazaní s tím musí počítat. Sudetoněmecká kancelář v Praze umazaná je, protože zastupuje hnutí, které si stále děla nárok na území Sudet.

Buďme však pozorní vůči prohnaným pokusům vydávat nenávist vůči nacismu za nenávist vůči Němcům. Německá současnost je pro nás v mnohém inspirací.