Milé děti, budu vám vyprávět pohádku, jak chytrá rádkyně zvítězila nad hloupou ranhojičkou, to abyste věděly, že hloupost bude vždy potrestána a chytrost nakonec zvítězí.

Byla nebyla jedna nemocnice ve velkém městě na soutoku řeky Odry a Ostravice. A jednou se stalo, že do špitálu přivezli pána, který onemocněl padoucnicí. To je - milé děti - taková nemoc, kdy z ničeho nic chudák nemocný spadne na zem, neví o sobě, na zemi sebou plácá a křičí. To je, jak si umíte představit, věc hodně zlá a je nutné jej rychle odvézt k ranhojiči do špitálu, aby mu bylo pomoženo.

Ve špitálu k němu zavolali ranhojičku, která jej ošetřila a uložila na lůžko, aby - kdyby se ten jeho neduh vrátil - byla na místě mnohem dříve, než povozníci, kteří jej do špitálu přivezli. Nemocný pán, jedva se probral, se rozhodl, že mu doma bude lépe, a podepsal ceduličku, že už nechce ve špitálu zůstat. Ona ranhojička mu sice radila, že to není dobrý nápad, ale pán trval na svém. Ranhojička však musela udělat ještě jednu důležitou věc. Protože onen pán vlastnil samohyb a protože je známo, že lidé s padoucnicí jsou na cestách hodně nebezpeční, upozornila pána, že svůj samohyb nesmí řídit. A napsala o tom vrchnosti, místodržícímu.

Jenže - už víme, že to byla hloupá ranhojička. Místo toho, aby o zákazu řídit samohyb napsala osobní pánově ranhojičce, která až tak padoucnici nerozumí, vzala jiný papír a napsala to přímo vrchnosti.

Tady je třeba, milé děti, cosi vysvětlit. V každé zemi, jak víte, vládne král a ten - protože na všechno nestačí - má své rádce, kteří zasedají ve sněmovním sále a vymýšlejí zákony, aby se lidu v podhradí žilo lépe. A tito moudří rádcové napsali do zákonů království, že pakliže někdo onemocní náhle padoucnicí, nesmí užít samohyb po dobu šesti úplňků. To proto, že jim spolek ranhojičů, kteří se v padoucnici vyznají, řekli, že se právě v době těch šesti úplňků může přihodit neštěstí v podobě opakování neduhu a pokud by se to stalo v samohybu, mohl by ten nešťastník ublížit nejen sobě, ale i pocestným jdoucím okolo.

A jak řekli, tak i napsali. Ale, jak známo, ne všechny zákony jsou povedené. Tak třeba zrovna ten o padoucnici. Ranhojič, který padoucnici rozumí, nesmí být tím, který vrchnosti o tom, co zjistil, zpraví. Tento ranhojič o tom musí napsat nejprve osobnímu ranhojiči a teprve ten o tom - i když tomu moc nerozumí -má právo zpravit vrchnost a ta se o to, aby zmíněný pán neřídil, postará.

Jak jsme si už řekli, hloupá ranhojička to napsala přímo vrchnosti. A to neměla dělat.

Tomu pánovi s padoucnicí se pranic nelíbilo, že by nemohl řídit samohyb, a tak sepsal petici a tu poslal královu hejtmanovi, který vládl zmíněnému hejtmanství. A hejtman - protože na všechno nestačí - má své rádce. A ti rozhodli, že ranhojička je opravdu hloupá, protože použila jiný pergamen. A tak chytrá hejtmanova rádkyně rozhodla, že se všechno ruší. Pán s padoucnicí se zaradoval, protože mohl dále vést svůj samohyb. A protože je třeba být na poddané přísný, udělila rádkyně oné hloupé ranhojičce pokutu 10.000 dukátů. To proto, aby už příště byla chytřejší a používala správný pergamen a ne ten, na který psát nesmí.

Hloupá ranhojička nic nepochopila a odvolala se k vyšší instanci - přímo ke králi. Napsala mu, že byla vedena snahou, aby onen pán nemohl řídit svůj samohyb a tak ohrožovat sebe a pocestné a že jen omylem vzala jiný pergamen než ten, který byl k tomu předurčen. Ony pergameny ležely totiž na stole blízko sebe a byly si velmi velmi podobné.

Myslela si, hloupá ranhojička, že královi rádcové budou chytřejší než rádkyně místodržícího hejtmana. A že budou mít pochopení pro její snahu, aby pán s padoucnicí neřídil svůj samohyb. Že jen chtěla chránit pocestné.

Ale ouha. Oni královi rádcové koumali, až vykoumali, že ona ranhojička je opravdu hloupá, protože ze všeho nejdůležitější je správný pergamen než to, co je na něm napsáno. Napsali hloupé ranhojičce, že ona nemá vůbec nic do činění s tím, jestli onen pán s padoucnicí může či nemůže řídit. Že má jen napsat, že pán s padoucnicí měl padoucnici a vše poslat poslem k té osobní ranhojičce, která padoucnici nerozumí, a teprve ta má ten správný pergamen, který jediný vrchnost uznává. A aby si to hloupá ranhojička zapamatovala, tak jí přidali k pokutě 10.000 dukátů ještě další jeden tisíc.

A tady naše pohádka, milé děti končí. Hloupá ranhojička chtěla uchránit pocestné i pána s padoucnicí od dalšího možného neštěstí, což neměla dělat a byla po zásluze potrestána.

Zatímco chytrá rádkyně hejtmana s dalšími královými rádci zvítězila. Jistě by její čest a svědomí nebránilo, aby - v případě, že pán s padoucnicí v době, kdy neměl vést samohyb a díky její přímluvě samohyb vedl a způsobil neštěstí pocestným - vzala odpovědnost na sebe a šla by dobrovolně to temnice.

Ale to by byla zase úplně jiná pohádka, tentokrát k neuvěření.