Staré pověsti české nám, jak známo, sepsal Alois Jirásek, hezké počteníčko. Třebaže mé generaci už ho pak zkazily školy soudruha Nejedlého, kterému se v něm zalíbilo, ačkoli Jirásek byl přímo zavilý národní demokrat, což se po roce 1945 už nesmělo. My měli doma naštěstí staré ročníky časopisu Zlatá Praha z let dvacátých, s celou serií Jiráskových protikomunistických článků, což látku předepsanou osnovami vhodně korigovalo. Takže v šedesátých létech, kdy redakce Literárek zvolna spěla od mládeže Gottwaldovy do epochy lidských tváří, mi tam dokonce otiskli o Jiráskovi skromnou essay ty osnovy, čili vlastně pokud jde o tohoto autora už i Nové pověsti české, poněkud napadající.

Jiný hezký příklad doby naší je výraz sametová revoluce, čili ona událost měnící tehdy už ustálený domácí názor, že Evropě má zůstat jeden komunistický skansen, totiž Československo. Bojový předvoj dělnické třídy se tehdy prostě dobrovolně uklidil do předem připravených a - jak shledáváme dnes - opravdu sametových posic.

A tak k nám přichází stále novější vydání nových pověstí. Takže právě dnes, 30. června, jsem na své oblíbené stanici ČRo 3 Vltava vyslechl závěrečné čtení vzpomínkové samochvály Arnošta Kolmana. Končí rokem 1976 (vzdorem Hrdého Budžese) opuštěním Komunistické strany (sovětské) oznamovaný samému Brežněvovi a úplně na závěr, po podpisu, pak výčtem titulů, kterých dotyčný soudruh (končící následně ve švédském exilu) během svých služeb bolševikům nadobyl. Včetně tedy titulu universitního profesora, dokonce filosofie, pražské University Karlovy.

Toť impuls zalistovat v pamětech Václava Černého (ty kupodivu v rozhlase nečtou, do rámce nových pověstí jaksi nezapadají), jenž právě k tomuto titulu předmětného komunistického vzdělance má co říci. I čtěme:

Arnošt Kolman (též Ernest Náthanovič Kolman, nar.1892) byl v naší těsné poválečné kulturní etapě fenomén vůbec nejneuvěřitelnější, ale možná, že připadal neuvěřitelný jen proto, že do ní spadl z hvězd, nedonošený tajtrlík dosud absolutně neznámý. Byl sice Pražan rodem a měl i maturitu, roku 1915 ho pohltilo jako rakouského vojáka ruské zajetí, roku 1917 ho Kerenského vláda dala zavřít pro bolševickou agitaci mezi válečnými zajatci centrálních mocností, stranickou legitimaci měl z roku 1918, od té chvíle jen a jen politicko-agitační činnost: Na Rusi, jejíž občanství získal, v Německu, kam ho pro jeho znalost němčiny poslali v době leninsko-trockistických nadějí na revoluční úspěch Spartakovců a kde byl roku 1922 znovu uvězněn, ale brzo vrácen na Rus v rámci vzájemné výměny vězněných špionů.

Do Prahy se roku 1945 vracet po třicítileté pauze, nutně bez jakéhokoli vnitřnímu vztahu k čemukoli domácímu, jako vedoucí odboru propagace ÚV KSČ. Viděl jsem ho na návštěvě u společných známých rozhlížet se s opovržením po stěnách salonu a ptát se nahlas, co takový kubistický obraz může uvědomělému člověku dát a co to vůbec znamená. Všichni jsme ho viděli upravovat nové vydání Karafiátových Broučků a vyškrtávat v novém textu zmínky o Bohu, z té zbožné dětské knížky byl rázem groteskní paskvil. Všichni jsme ho viděli posmívat se v tisku kybernetice jako buržoasnímu humbuku a přes noc obrátit na čtyráku, když kybernetika došla v Sovětech rychlého uznání, pak ovšem už vlastně byla plodem sovětské vědy.

U nás se přímo tryskem ověsil vědními hodnostmi i funkcemi, k jakým dovednost agitpropčíka věru zřídka habilituje: Člen vědecké rady při československé vládě! Místopředseda socialistické akademie! Profesor filosofie (sic) na Karlově universitě! Ještě dnes bych rád spatřil podpisy odpovědných lidí pod aktem návrhu na tuto profesuru a zvěděl, co si vůbec myslili; lidé zcela nesvědomití? Zastrašenci? Nestačilo mu to, pojal plán politické kariéry mnohem vyšší a jeho "obnovená" vlast zřejmě čekala jen na něj, ta intrika za chvíli zlomila vzlet jeho křídel, zmizel od nás mžikem Stalinova oka. Ještě že si v čele "akčního výboru" filosofické fakulty stačil zaprezidovat prvním vyhazovům demokratických profesorů a studentů, na to měl ovšem veterán občanské války na Rusi a jejích zvěrstev odbornou průpravu jistě dostatečnou.

Ano, Arnošt Kolman sáhl po komunistické nesmrtelnosti, když z Prahy do Moskvy, a to samému Josifu Vissarionoviči, obvinil (či arciť udal) Gottwalda a jeho partu z nedostatečné bolševické tvrdosti. A on byl Gottwald pro Stalina důležitější než Ernest Náthanovič, a tak ho dal zavřít a pro jistotu raději v Moskvě. Kdež si poseděl až do diktátorovy smrti. Praha už se dokázala jeho návratu ubránit, a tak "profesoroval" jen tam. Z nějakého důvodu ovšem byl i členem Čs. akademie věd. Jak též na závěr uvedeno.

Bah, jeden věru tajtrlíkovský osud ukončený právě na tomto niveau. Závěrem je ovšem (to nezmíněno) blahovůlí švédskou tamní starobní důchod. Což samozřejmě ze vzpomínek dotyčného nevyplývá. Brežněvovi tehdy napsal, že sice vystupuje z KSSS, ale zůstává věrný socialismu. Čímž si i nám asi přál ČRo 3 Vltava naznačit, že ta ideologie je i nadále naším snem, ale bohužel ji nesměli praktikoval Kolmanové