Přerušení dodávek plynu z Ruska by vyvolalo nepředstavitelnou recesi, tvrdí bývalý šéf jedné z největších evropských energetických společností E.ON Johannes Teyssen v rozhovoru pro burzovní časopis Focus Money s názvem „Hrozí energetický blackout“?“( Droht ein Energie-Blackout?), který si během jednoho měsíce vysloužil více než 600 tisíc zhlédnutí: https://www.youtube.com/watch?v=dPvogOKT8Es .

Uvažované embargo pro dovoz plynu z Ruska považuje za vysoce nebezpečné a je skeptický ohledně předpokládaného tlaku na Rusko. Některými občany hlásaná připravenost k osobním závazkům - třeba snížením teploty vytápění bytu o pár stupňů - není ve velkém regulovatelná a tedy ani realistická. Embargo na ruský plyn by ale zcela jistě přivodilo rozsáhlý kolaps průmyslových struktur, které nezbytně potřebují plyn i celého navazujícího hospodářství. Plyn totiž není jen energetická surovina, ale také nenahraditelná výchozí surovina pro řadu výrob – například hnojiv. Pokud se zastaví obrovská centra chemického průmyslu jako je Ludwigshafen, bude to mít zničující dopad na mnohá další závislá odvětví, která si to zatím ještě vůbec nepřipouštějí. A zbrklé úvahy o získání rychlých náhrad někde jinde po světě tvrdě narazí na aktuální hluboké problémy v logistice a prostý fakt, že náhradní dodávky z USA a Kataru zkrátka nejsou v potřebném množství tak rychle k dispozici. Totéž platí pro nezbytnou infrastrukturu. Jde tedy o riziko opravdu těžké recese, která zdaleka nesnese srovnání s pandemií! Během ní sice došlo k výpadkům například maloobchodu v týdnech, ale průmysl většinou vyráběl bez přerušení. U embarga by ale šlo o měsíce, nebo třeba o dva roky, kdy celá odvětví nebudou zásobována plynem. To si lidé vůbec nedovedou představit. Spolková vláda si zatím naštěstí zachovává jasný pohled na problém a je proto patřičně obezřetná. „V této fázi dobrovolně vyvolat embargo považuji za nezodpovědné“ varuje Teyssen. „Ti stejní lidé, kteří dneska vyzývají k odvaze embargo zavést, kdyby na vlastní kůži zažili, co to pro ně vlastně znamená – pro jejich zaměstnání a budoucnost – jsem si docela jist, že při opakovaném průzkumu veřejného mínění po dalších čtyřech měsících by vše vypadalo úplně jinak, jenže - jako naschvál - to pak nejde znovu všechno jen tak zapnout....“ dodává. Pokud se ale skutečně pořádně zabere, je možno během dvou nebo tří let odstranit nežádoucí závislost na ruském plynu. Ta je mementem, které se nesmí opakovat v jiných podobách – dokonce ani jako „freedom gas“ z USA. Diverzifikace dodavatelů i logistiky je naprosto nezbytná.

Teyssen se vyslovil bez obalu ještě k dalším závažným tématům:

­-Hrozí v Německu blackout?

V celoněmeckém měřítku se ho neobává, na to jsou místní energetické firmy příliš profesionální. Že ale dodávky elektřiny budou sotva postačovat pro všechny spotřebitele, takže někteří budou muset být „vypínáni“ to je docela myslitelné...

Budou se stavět nové jaderné elektrárny v Německu?

Na stavbu nových jaderných elektráren v Německu podle Teyssena nikdo nevěří. Už chybí i patřičné schopnosti jak u provozovatelů, tak dodavatelů. A po všech piruetách, které Německo u jaderné energie předvedlo v poslední době, není asi ve světě financí nikdo ochotný takové projekty financovat. Ani klima v německé společnosti nevyzařuje podporu takovým úvahám. Další diskuze jsou proto jen ztrátou času. Ale v současné nouzové situaci hrozícího akutního nedostatku energie lze uvažovat – výhradně na přání politiky – o pár letech mimořádného prodloužení provozu nejen u tří posledních ještě provozovaných německých jaderných elektráren, ale možná i obnovení provozu těch tří naposledy koncem roku 2021 odstavených. Teyssen to ale považuje za dost nestravitelné pro Zelené. Aktuální dodávky zbraní jsou pro ně už tak dost těžkým soustem, ale boj proti jaderným elektrárnám – například stotisícová demonstrace proti JE Brokdorf v roce 1981 - patří k mýtům strany, která se formovala při svém vzniku jako do značné míry protijaderné hnutí na přelomu 70. a 80. let minulého století.

Bylo vystoupení Německa z jaderné energetiky chybou?

Teyssen si to nemyslí. I ve větších zemích to jde bez jádra. Ale tempo odstavování – osm jaderných elektráren ihned po havárii ve Fukushimě bez jakéhokoliv reálného důvodu – a pak další harmonogram, který se částečně orientoval spíše na termíny partajních sjezdů a méně na energeticko-technické souvislosti – to nebylo moudré! Je to prosté: člověk může z něčeho vystoupit, pokud si PŘEDTÍM vytvořil náhradu. „Zatímco my stále znovu fantazírujeme a DNESKA z něčeho vystupujeme, abychom ZÍTRA nebo POZÍTŘÍ do něčeho náhradního vstoupili – a ještě si to pochvalujeme i tomu pevně věříme. A pak přijde rozčarování a zjišťujeme, že v posledních letech se větrné elektrárny – jako plánovaná náhrada jádra - skoro nestavěly. Taky se hovořilo o záchraně energetiky pomocí 30 plynových elektráren, ale teď zase není plyn. Realita nás vždy znovu zaskočí...a proto ze zásady lze opouštět staré, až poté když máme připravené nové,“ míní Teyssen.

Energiewende

Teyssen si dovede představit, že Energiewende bude pokračovat - po překonání války - skutečně na bázi obnovitelných zdrojů energie a vodíku „v jeho mnoha barvách“ a dobrého mixu dalších doplňujících energetických zdrojů, protože klimatická krize podle něj dále pokračuje. Předpokladem ale je, že německá společnost bude sama na sebe daleko náročnější. Nelze dále polovičatě prosazovat Energiewende například podle hesla „větrná energetika ANO, ale NE v mém okolí“. Prostě se musí odsouhlasit pevný plán a podle toho cílevědomě postupovat. A přitom lidem otevřeně přiznat, co to vše – i negativního - přinese. Německo žije podle Teyssena v období „konzervační demokracie“, která opečovává v minulosti dosažené úspěchy, ale odmítá jakoukoliv zátěž, spojenou s novými trendy. Musí se říci, že rozsáhlá další výstavba větrných a slunečných elektráren i potřebné infrastruktury samozřejmě znamená také masivní zásah do krajiny. Nelze ale stagnovat a spoléhat na dříve vybudované: poslední velké energetické projekty byly v Německu uskutečněny mezi 50. a 80. lety minulého století – a od té doby skoro nic. Ano samozřejmě v posledních dvaceti letech vyrostly obnovitelné zdroje elektřiny, ale to není nic obřího – to je pouhých asi 5 procent německých energetických zdrojů! Lví podíl primární energie (ropa, plyn, uhlí, uran) je stále dovážen a přes všechny své ambice nebude Německo dle Teyssena NIKDY krýt celou svou spotřebu energií z vlastních obnovitelných zdrojů! A obří dovoz energií tak musí pokračovat, i když to bude třeba nově ve formě vodíku nebo čpavku.

Je vodík skutečně klíčový pro Energiewende? I zde přece existují dva tábory: PRO a PROTI.

Jak rychle to půjde s vodíkem a kolik to bude stát nechtěl Teyssen komentovat a taky se necítí být odborníkem na vodík. Viděl ale velmi nízké propočty cen zelené elektřiny u Saudské Arábie, Austrálie výrazně pod 2 centy za kWh, což by mohlo být základem přijatelných cen zeleného vodíku z těchto zemí pro Německo. Jaké nové závislosti tak budou vznikat a celou řadu dalších problémů zatím ale neumí odhadnout. Ale bez těchto obřích náhradních energetických dodávek nemůže Energiewende v Německu fungovat. Tyto suroviny lze totiž dlouhodoběji ukládat a energeticky využívat, když je potřeba.

Ceny energií a další pravděpodobný vývoj.

Zemní plyn bude dlouhodobě dražší. Dovoz podchlazeného tekutého plynu loděmi zkrátka stojí mnohem více než ruský plyn z plynovodu. Zdvojnásobení nákupních cen je v tomto případě zcela reálné. Také u elektřiny počítá Teyssen na realtivně dlouhou dobu minimálně pěti až šesti let s masívně zvýšenými cenami, protože v Evropě jednoduše nemáme potřebné kapacity. Ani třeba Francie není schopna zajistit se vlastní elektřinou. Je to katastrofa...v energetice už teď existuje řada „úzkých míst“ a pokud se ještě sešroubuje sektor plynárenství, tak vysoké ceny přetrvají řadu let. Jedna megawatthodina stávala dříve okolo 50 eur, dnes ale hovoříme na příští tři roky o burzovních tržních cenách okolo 200-300 eur. A z tohoto navýšení ještě téměř nic nedorazilo do většiny domácností a podniků. Na subvence státu se přitom nelze příliš spoléhat – na to nemá ani potřebnou finanční sílu, neboť jen přerozděluje to, co získá z daní. I v tomto případě je třeba lidem říci pravdu.

Jak zajistit za těchto okolností další konkurenceschopnost a životní úroveň?

Správným krokem německého státu je již odsouhlasené převzetí příplatku za obnovitelné zdroje (EEG-Umlage), které je ale trochu pokrytectvím. Při vysokých cenách elektřiny na trhu totiž tento příplatek - zatím placený domácnostmi - sám klesá dle výpočtu, kterým ho vždy na rok stanovuje Spolková síťová agentura (pozn.zpracovatele: např.mezi roky 2021 a 2022 klesl o 43 procent na letošních 3,723 centů za 1 kWh). Teď by ještě stát mohl slevit podle Teyssena na dani z elektřiny, která činí 2,05 centu na kWh. Zatížení rostoucími cenami elektřiny nelze u sociálně slabších podceňovat (pozn. zpracovatele: základní tarif pro německé domácnosti činil k 1. dubnu 2022 průměrně 33,8 centů = cca 8 Kč za kWh). Proto budou nezbytné také dobře zacílené zásahy do sociálních systémů. Zneklidňující je ovšem také otázka konkurenceschopnosti podniků EU i Německa vůči zbytku světa. Tato energetická krize se totiž koná JEN V EVROPĚ, není vůbec v USA, téměř ji nepociťuje Asie. Je to evropská energetická krize, do značné míry „vlastní výroby“ - vytvořená doma! Vznikla ve čtvrtém čtvrtletí 2021 – tedy ještě před napadením Ukrajiny. Tato válka ji samozřejmě ještě vyostřila, ale energetická krize vznikla zcela nezávisle na válce. Ale ta krize existuje a obavy o konkurenceschopnost jsou oprávněné. Exportně orientované Německo se asi bude muset připravit na trvalejší snižování životní úrovně. „Holt jsme brali levné drogy – a ty jsou pryč, pokud se chceme vymanit z té závislosti na plynu...“ Oprávněně lze hovořit o bodě zvratu a nové éře. Není to přitom nic, co lze „odsedět“ jako Covid a po dvou letech je to pryč a rychle zapomenuto. Tato energetická krize možná bude formovat celou generaci. Ani to ovšem nemusí být podle Teyssena důvodem k pesimismu.

Zdeněk Fajkus

27. května 2022

Mnichov