Milí čtenáři, já vím, u posledního článku o svědomí Evropy (zde) jsem sliboval, že komentář bude zítra. Těch zítřků bylo nakonec několik; inu, španělsky se zítřek řekne mañana. Ale už je to tady.

Existuje poněkud cynické, ale vcelku trefné pořekadlo, že je těžké někomu něco vysvětlit, když jeho mzda závisí na tom, aby tomu neporozuměl.

Jediná skutečná slabina, kterou na tomto pořekadle vidím, je ta, že příliš zjednodušuje celý jev na jeho čistě finanční dimenzi. Ono je totiž také těžké někomu něco vysvětlit, pokud jeho vlastní sebeobraz závisí na tom, aby tomu neporozuměl. Tím je míněna jeho vlastní víra, žebříček hodnot… Tady se dostáváme k tomu, odkud se systematická neochota přemýšlet nad zjevnými problémy bere. Práci můžete v nejhorším změnit. Sama sebe budete měnit mnohem hůř.

“Hra na neporozuměnou”, o které Ayaan Hirsi Ali píše, je vesměs nemoc chytrých lidí. Kdykoliv s tím někdo v mém okolí začal, byl to člověk uvažující hlavou, a ne tračníkem. Úplný hlupák takovou hru provozovat nedokáže, protože k tomu, zamotat vlastní myšlenkové pochody do preclíků, je přece jen potřeba určité duševní pružnosti. Zaženete-li blbce argumentačně do úzkých, spíš vás praští pěstí, než aby se z toho sevření nějak judisticky vykroutil.

Další typ, který hru na neporozuměnou vesměs nehraje, je fanatik. Ten se s vámi prostě hádat nebude a pojede svoji. Necítí potřebu svoji pozici logicky obhajovat, tudíž nemusí předstírat, že nechápe vaše argumenty. (Naštěstí těchto typů je poměrně málo, i když mohou nahánět strach. Třeba pustí-li se hromadně do šikanovaní nějaké nešťastné duše na internetu.)

No, a z toho plyne, že v nejobtížnější a nejhůře udržitelné pozici je inteligentní a přemýšlivý člověk, který předtím přijal nějaké hodnotové krédo a teď si jej musí zkřížit s realitou, která mu úplně neodpovídá.

Podívejme se přitom zcela konkrétně na azylovou politiku, tedy záležitost, která poslední dobou Evropou opakovaně hýbe. Po druhé světové válce se v evropském morálním kánonu zahnízdila myšlenka, že pomáhat lidem na útěku je správné, dobré a ušlechtilé, a že obrátit se k nim zády je v podstatě spoluúčast na hromadné vraždě. Vzhledem k tomu, co jí předcházelo, se tomu nedá divit.

Jenomže realita roku 2021 je taková, že v zástupech přicházejích přes moře zdaleka nejsou jen ubožáci hledající ochranu před zvůlí a násilím. Část těch lidí má pouze pocit (ne nutně zakotvený v realitě), že se bude v Evropě mít ekonomicky lépe, což sice lze lidsky pochopit, ale kvůli tomu přece azylový systém nevznikl; a pak jsou mezi nimi i jedinci, kteří se na civilní evropské populaci dopouštějí vyslovených hrůz: oním neslavným pogromem na ženské v Kolíně nad Rýnem počínaje a uřezáním hlavy učitele Samuela Patyho (zatím) konče. Jinými slovy, azylový systém, který byl původně založen na ušlechtilé myšlence chránit nevinné lidi, vede dnes ke značně brutálním negativním následkům pro jiné nevinné lidi.

To je velký paradox. A co s takovým paradoxem můžete jako intelektuál oddaný poválečným liberálním myšlenkám dělat?

Bagatelní procento sebemrskačů prohlásí, že jsme si to vlastně zasloužili svojí koloniální historií, ale to je tak šílený postoj, že se k němu drtivá většina lidí nedokáže přihlásit. Aspoň mimo akademické kruhy a Twitter.

Fanatici, oni vzácní, řeknou, že na tom zkrátka nesejde a že morálním principům, jako je třeba azyl, je nutno obětovat naprosto cokoliv. To je zase pozice kariérně nebezpečná, hlavně pro politiky, kteří by si výrokem takového typu podkopali svoji volitenost – a to i v Německu nebo ve Švédsku, kde tamní elektorát historicky snesl mnohé. Takové výroky spíš uslyšíte od nějakých pouličních či dokonce člunových aktivistů, kteří žádný mandát nemají, jenom (velmi hlasitý) megafon.

Zdaleka největší podmnožina postižených ale spadne do stavu vnitřního rozporu, kdy na jednu stranu ten problém vidí, na druhou stranu není ochotna veřejně odpadnout od své dosavadní morální a hodnotové víry a začít narušovat dřívější tabu. Třeba myšlenkou, že ten azylový systém je nutno radikálně seškrtat.

Takový vnitřní rozpor je vlastně formou (bolestivé!) paniky, asi jako když sám sebe tlačíte do kouta; respektive když nějaká část vaší mysli, která se nedá úplně ukolébat ani umlčet, s perverzní rozkoší tlačí do kouta ten zbytek. Na rozdíl od Facebooku, kde si vnějšího protivníka snadno zablokujete, nemůžete takové myšlenky-myšky úplně ignorovat. Jsou vevnitř a hlodají.

V takové situaci je pak nejjednodušší předstírat neporozumění celé věci. Kličkovat, uhýbat, převádět řeč jinam, relativizovat, hledat sofismata, zkrátka vykružovat slalomové obloučky kolem všech těch nepříjemných skutečností, které vám stojí v cestě. Ejhle, “hra na neporozuměnou” v celé své kráse.

Samozřejmě, ani tím nejsportovnějším slalomem se nedokážete vyhnout cihlové zdi. O tu se rozplácnete jako moucha. To je to, co se po dlouhé sérii krváren stalo ve Francii a co i Ayaan Hirsi Ali ve své eseji komentuje jako ztrátu bezstarostné naivity. Pak dochází k náhlým skokům Overtonova okna, jejichž prudkost někdy vnější pozorovatele až děsí. Kdo by si roku 2017, kdy do Elysejského paláce přišel Macron coby středová záchrana před Le Penovou, pomyslel, že roku 2021 bude Macronův ministr vnitra Darmanin v televizi obviňovat tu samou Le Penovou, že je v záležitostech islámského extremismu “moc měkká”.

Jedna věc, která k tomu vede, a kterou Ayaan Hirsi Ali nezmínila, ale já ji považuji za důležitou: lidi, kteří hodně hlasitě hrají “hru na neporozuměnou”, jsou podle mého názoru právě ti, kdo jsou silně nahlodaní zevnitř a tímhle způsobem se to snaží přehlušit.

To zakládá určitou naději na změnu, protože o nahlodané pilíře se nemůže dlouhodobě opírat žádný systém. Až potud fajn; hlavní obavu mám z toho, co všechno se stihne stát předtím. I když migrační vlnu roku 2015 jsme ustáli lépe, než se tehdy dalo čekat, rozhodně zatím nemám dojem, že by v České republice “hra na neporozuměnou” skončila.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí  s Marianem Kechlibarem zkoumáme zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora