Obvyklou představu o médiích jako informačních kanálech, ze kterých se dozvídáme aktuální zprávy o světě okolo, nabourává přehled hlavních domácích událostí uplynulého týdne, jak je na titulních stranách zaznamenali tuzemští novináři.

Tak především nás opět ohrožovali uprchlíci, proti kterým chystala plán Bezpečnostní rada státu. Pak se politici pustili do boje proti norskému státu, který vzal české matce děti. A nechybělo pokračování seriálu o tom, jak selhal novinář Ferdinand Peroutka, který měl podle prezidenta Miloše Zemana napsat, že Hitler je gentleman.

Ani tolik nejde o to, jaký vážný je věcný obsah zmíněných historií, podstatná je trochu paranoická otázka, čemu zprávy o nich vlastně slouží. Nedozvěděli jsme se totiž žádnou důležitou věcnou informaci.

Vlastně nevíme nic nového o uprchlících, ale jen o tom, že je vláda na ně připravena. O důvodu odebrání norských dětí matce nevíme ani nadále nic bližšího – ostatně se to asi nikdy nedozvíme –, ale byli jsme ujištěni, že za ně vláda bude bojovat.

A zpráva z Peroutkova případu zní, že možná je to složitější, než jsme si dosud mysleli.

Zdá se tedy, že zmíněné zprávy, které k ničemu nejsou, mohou sloužit ke zlepšení pověsti politiků a větší sledovanosti televizí, rozhlasů, tištěných novin i zpravodajských webů. A my, konzumenti těchto zpráv, jsme oklamáni, ale můžeme si za to do značné míry sami, protože právě těmto zprávám dáváme přednost a média přesně tohle vědí.

Teď by bylo možné se rozhořčit nad cynismem novinářů, kteří publikují hlouposti, o kterých vědí, že to jsou hlouposti, místo aby sledovali svůj veřejný úkol a věcnými informacemi otevírali prostor k rozumné veřejné debatě, která je přece základem demokracie.

K rozhořčení však není důvod, případně je k němu úplně jiný důvod. Dá se o něm dočíst v nové knize Umberta Eca „Nulté vydání“, která může sloužit jako breviář moderní a značně pokleslé žurnalistiky.

Novináři podle ní musí vyrábět senzace z událostí, které vůbec senzační nejsou. Tak vznikne hodně hlasitý šum, který přehluší všechny důležité zprávy o tom, jak úřady rozdělují peníze daňových poplatníků, jak se snaží zpřísnit daňovou povinnost, případně o nepříjemných skandálech osob z ekonomické i politické sféry.

Úkolem médií tedy není mlčet o ožehavých problémech lidí, kteří rozhodují o poměrech ve společnosti, ale hodně hlasitě křičet, aby si těchto problémů nikdo nevšiml.