Vážení sdělovači,

ano, to se obracím na vás, kteří ovládáte a provozujete veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Tímto vám oznamuji, že se vaše nabídka politických informací zcela míjí s mojí poptávkou.
Vy nabízíte politiky (pl. od politik), zatímco mě zajímají politika (pl. od politikum).

Příklady nezájmu:
* nezajímají mě názory politiků na jiné politiky
* nezajímá mě jejich privátní život
* nezajímají mě jejich výroky pronesené do mikrofonů a kamer obklopujících jejich hlavy a pronesené možná v okamžiku, kdy se jim zoufale chce na záchod
* nezajímají mě rozsáhlé rozbory takovýchto výroků od novinářů, komentátorů a politologů (tady je termín "nezajímají" silně poddimenzovaný)
* nezajímají mě okamžité suverénní odpovědi politiků na takové otázky, jejichž zodpovězení by vyžadovalo alespoň týdenní přípravu, řadu konsultací, pečlivou formulaci myšlenek v rozsahu aspoň tištěné stránky

To, co mě zajímá a čeho se mi nedostává, je uvedeno v zákoně č.231/2001Sb, "O provozování rozhlasového a televizního vysílání" v §31, odst.2:

"Provozovatel poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů"

Veřejnoprávní sdělovací prostředky tento úkol neplní, konkrétním příkladem z poslední doby může být informování, spíše neinformování o tak závažném politiku, jakým je zavedení ekologických daní.
Pokusím se najít některé příčiny tohoto stavu. Nazval bych je prokletím moci a prokletím sledovanosti.

Prokletí moci

Sdělovací prostředky jsou pro občany generálním zprostředkovatelem informací, což jim dává obrovskou moc. Jsou sice nezávislé na politicích, ale to neplatí opačně. Je komické, když sdělovací prostředky kárají politiky za to, že o něčem nedokázali přesvědčit občany. Politik může působit na veřejnost jen sítem otázek a témat diktovaných sdělovacími prostředky.

Každý sdělovací prostředek tvoří soubor jednotlivců, z nichž každý má samozřejmě své politické sympatie a antipatie. Výběrem vlastních pracovníků i výběrem podobně politicky zaměřených externích komentátorů a politologů sdělovací prostředky formují veřejné mínění podle svých představ. Tady připomínám §31, odst.3 zákona :

"Provozovatel je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech nebyly zvýhodňovány .... ..... názory jednotlivých skupin veřejnosti."

Objektivní informace by měli mít možnost předávat občanům odborníci. V první řadě by to měli být statistikové, kteří sbírají a zpracovávají data charakterizující současný, t.j. výchozí stav pro politická rozhodování zaměřená do budoucnosti. Sdělovací prostředky mají zřejmě k takovýmto datům vrozený odpor. Uvedu několik příkladů:

- pan Šíma, když mu kdysi jeden politik na jeho otázku začal odpovídat citací čísel, mu skočil do řeči a řekl: "Ta čísla si nechte, nás zajímají jen fakta!"
- pan Moravec, když mu politik X řekl číslo N v procentech (protože se mu to hodilo) a politik Y totéž číslo v absolutní hodnotě (protože to více vyhovovalo jemu), zamával bezmocně rukama a prohlásil: "To už tady nerozhodneme, každý máte své prameny."
- když některý politik chce ukázat nějaký graf, švenkne kamera na opovržlivě se šlebícího oponenta dříve, než je možno rozeznat, co je na které ose grafu. V rozhlase, kde taková režie není možná, se to řeší následovně (citace z Radiožurnálu): "Vážení posluchači, je obrovská škoda, že nemůžete vidět, jak se na to tváří náš druhý host, exnáměstek premiéra."
- statistické údaje o růstu průměrných mezd jsou pokaždé doprovázeny komentářem, že podprůměrné příjmy má velká většina občanů. Pak stačí doplnit jinak asi příznivou zprávu tím, že podprůměrný rovná se chudý, a otevře se prostor pro účinnou politickou demagogii. Přitom by se mohlo a mělo rozdělení příjmů charakterizovat i výší příjmu, který přesahuje a kterého nedosahuje polovina občanů (myslím že se tomu číslu říká medián) a doplnit údaje o růstu příjmů údaji o růstu cen základních životních potřeb. Pak by si mohl občan udělat vlastní názor, tak jak to předpokládá zákon.

Svůj odpor ke statistickým údajům, když už se někdy musí uvést, vyjadřují sdělovači citací některého ze tří klasických bonmotů dehonestujících statistiku a svou zálibou v průzkumech veřejného mínění. Právě výsledky průzkumů, založených na jednoduché a sugestivně položené otázce, dávají proti "suché" statistice ohromný prostor pro šíření vlastních názorů a pro ovlivňování veřejnosti. Rozdíl mezi statistikou a průzkumem je sice obdobný, ale podstatně větší, než je rozdíl mezi astronomií a astrologií.

Jediní tolerovaní odborníci, vystupující pravidelně na televizních obrazovkách, jsou meteorologové. A kupodivu, podceňovaní diváci se nebouří proti tak odborným informacím, jaké jim dávají synoptické mapy, isobary a pohyby front. Možná, že právě v tom je příčina, proč se u nás dosud nepodařilo zpolitizovat počasí. Kdyby podobnou příležitost pravidelně dostávali statistikové, mohli by zabránit zneužívání svých údajů tím, že by uvedli zdroje zpracovaných dat, metodiky zpracování a další vlivy, které mohly uváděné hodnoty ovlivnit.

Přístup do sdělovacích prostředků nemají ani odborníci, kteří zodpovídají za zpracování koncepcí, vyhlášek a zákonů. Takové informace se dostanou do sdělovacích prostředků, až když se stanou předmětem politických tahanic, jejichž výsledkem jsou heterogenní konglomeráty protichůdných záměrů. Sdělovači, kteří jsou stejní laikové jako politikové, zneužívají špatné pověsti "technokratů", kteří, podle představy intelektuálů, nechápou souvislosti a prosazují hlavně svou profesi.

Něco na tom samozřejmě je. Za minulého režimu tito lidé těžko mohli posuzovat ekonomické aspekty navrhovaných opatření, když ekonomie byla zlikvidována (mimo jiné zrušením jakékoliv souvislosti mezi náklady a cenami); těžko mohli posuzovat ekologické souvislosti, když se o ekologii nechtělo nic vědět; těžko mohli posuzovat sociální dopady, když o všem rozhodovala strana. Navíc na jejich profesní úroveň nepříznivě působila minimální možnost spolupráce se zahraničními odborníky i to, že je vzdělávali profesoři, pro jejichž jmenování nebyla odborná úroveň na prvním místě. To se dnes postupně mění a komplexní pohled "technokratů" se stává samozřejmějším. Naproti tomu, podle toho jak sdělovači vystupují, vytvářejí dojem, že jsou na dnešních školách vychováváni k přesvědčení, že na to, aby mohli do všeho mluvit, nepotřebují nic vědět a že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.

Prokletí sledovanosti

Moc sdělovacích prostředků je úměrná jejich sledovanosti. Čím mají větší sledovanost, tím lépe mohou ovládat veřejnost. Proto se stává jejich ideálem divák a posluchač, který tráví u svého přístroje všechen volný čas. Ten, protože se neumí sám jinak zabavit, očekává, že ho budou bavit sdělovači. Ti, protože musí uvádět i politické pořady, přizpůsobují tyto pořady jeho očekávání a servírují mu je v pro něho přijatelné formě estrád nebo horrorů. Tím znechucují politiku těm, kteří jsou o ní ochotni přemýšlet. Podle mého názoru mají sdělovací prostředky na všeobecném znechucení politikou větší podíl než politikové, i když i těm není možno upřít jejich velké zásluhy.

Opět si dovoluji citovat zákon, tentokrát §31, odst.4:

"Provozovatel vysílání ze zákona je povinen sestavovat programovou skladbu tak, aby ve svém vysílání poskytoval vyváženou nabídku pro všechny obyvatele se zřetelem .... ... na příslušnost k menšině."

Musím konstatovat, že ve vysílání sdělovacích prostředků je "myslící menšina" čím dál tím více opomíjena. Pokud její příslušníci ještě stále sledují politicko-publicistické pořady, pociťují to jako polistopadový zlozvyk, jehož by bylo dobře se zbavit. Smutné na tom je, že nesledování takových pořadů bylo jednou z hlavních metod duševní hygieny už dávno před Listopadem.

Váš znechucený zákazník