Když jakoukoliv instituci opouštějí nejvýraznější profesionálové, její existence je ohrožena. Připomeňme, že to začalo odvoláním moderátorky ČT Daniely Drtinové z pořadu Události, komentáře. Postavila se za ni ředitelka Nových médií Pavlína Kvapilová a dostala za to okamžitou výpověď. Za trest byl zlikvidován dokonce celý její tým. Posléze odešli tři zkušení editoři Jan Rozkošný, Jan Ouředník (oba se rovněž postavili za paní Drtinovou) a Ondřej Kopa a předtím odešel i analytik Petr Fischer. A minulý týden ohlásil odchod i nekompromisní moderátor Martin Veselovský a po něm opustila televizi i Daniela Drtinová.

Odpovědnost za tento stav mají generální ředitel Petr Dvořák, ředitel zpravodajství Zdeněk Šámal a šéfredaktor Petr Mrzena. Ti však, aby to vypadalo, že na kritiku reagují, před několika dny oznámili změny ve zpravodajství. Jak se nakonec ukázalo, týkají se grafiky, interiéru a znělky. Jinými slovy: obsah a výtky k němu je nezajímají, mění jen obal. Změní-li prodejní řetězec obal s odkazem na zlepšení produktu a není-li to pravda, zabývá se tím obchodní inspekce. Situace v ČT veřejnost neznepokojuje. V posledním kroku vedení ČT je evidentní rozpor: hovoří stále o úsporných opatřeních, ale místo toho, aby zaměstnávali schopnější lidi a šetřili na ně peníze, nepozastavují se nad odchody nejzkušenějších a vyhazují miliony za nová loga, interiér atd. Jako kdyby předpokládali, že na zpravodajství ČT se nikdo z odpovědných lidí a politiků nedívá a změnu zaregistrují, jen když je jiná obalová technika.

Selhala ale rovněž i Rada ČT a její předseda Milan Uhde, když radní nereagovali na stížnost 23 redaktorů z 25. října 2013, že se se zpravodajstvím manipuluje a že tam vládne strach. Nenechali stížnost vyřešit nezávislým odborníkům a vyhodnocení ponechali na vedení ČT. Nezávislá odborová organizace minulý týden vyzvala k radikální změně zákonů, "aby mediální rady nemohly být voleny na základě tajemných lobbisticko-politických obchodů", což nová politická reprezentace před volbami slibovala. Bohužel způsob výběru kandidátů do rad těmto slibům neodpovídá: zdálky to vypadá, že stejně hlavní slovo mají staří mazáci jako bývalý ministr kultury Vítězslav Jandák.

Slabá média, z nichž se vytrácí smysl, dnešní politické reprezentaci očividně vyhovují, což bohužel platí i o prezidentovi Miloši Zemanovi, jehož hulvátské výroky o novinářích si lidé dodnes pamatují a který se sám před lety pokusil zlikvidovat Respekt kvůli jeho investigativní žurnalistice. Slabé šance na brzkou změnu v ČT nás proto opravňují hovořit o druhé televizní krizi po roce 1989. V minulé krizi na přelomu roku 2000 a 2001 šlo o střet liberálních politiků ze čtyřkoalice s konzervativními politiky z ODS, kteří chtěli mít zpravodajství pod kontrolou. Tehdy se nakonec na stranu vzbouřenců po každodenních protestech občanů na Kavčích horách a shromáždění na Václavském náměstí přiklonil i parlament. Motiv krize byl ale jen zdánlivě podobný.

Sjednocující prostředí

Krize ČT 2014 má nebezpečnější průběh. Občané ani politici se o ni moc nezajímají, což ovšem nehovoří ve prospěch demokratického vývoje naší společnosti. Význam prestižních médií a zvláště veřejnoprávních televizí, které oslovují nejširší cílovou skupinu, je totiž v současném pojetí demokracie nezastupitelný minimálně ze dvou důvodů. Tato média vytvářejí tzv. sjednocující prostředí: překládají do přirozeného jazyka zideologizovaný jazyk politiků, emoční výkřiky PR agentur, vědecké výstupy i ejakuláty bulváru a tím vytvářejí prostor ke komunikaci. Zároveň umožňují, aby se upevňovala role morálně-legálních autorit, které ve veřejném prostoru mohou oponovat politikům, poukazovat na mizení smyslu a ztrácení identit, což je důležité hlavně ve střední Evropě, kde v době pozdního emancipačních procesu inteligence podporovala státy, místo aby jim a jejich strukturám oponovala, jako tomu bylo a je ve staré Evropě. V existenci silného státu viděla romanticky jediného garanta přežití národa a jedinou sílu, která státu umožní účast na evropské modernosti. Spojení státu a inteligence bylo vynalezeno ve střední Evropě.

Další odlišnost a důvod, proč tato druhá krize nevyvolává tak velký odpor jako ta minulá, tkví v tom, že zatímco v krizi v roce 2000 se bojovalo za nezávislost zpravodajství, tato druhá krize je spíše bojem se zpravodajským kýčem, definujeme-li kýč jako obsahový, etický (manipulativní) a estetický defekt: ač se hlavní pořad nazývá Události ČT, obsahují zprávy o událostech většinou jen kolem 30 procent času, podobný rozsah je věnován publicistice, zčásti lokální, přes 15 procent času je věnováno upoutávkám na vlastní pořady, něco málo přes deset procent zabírá zahraničí (pokud na Ukrajině není revoluce či okupce) a zbytek tvoří bulvár. A je-li hlavní událost složitá, dozvíme se ji jen ze čtené zprávy (viz Jan Vávra v Orientaci 18. ledna). Navíc se do zpravodajství míchají produktové reportáže například firem Raiffeisen, Jablotron či Seznam.

A protože takhle vypadá u nás většina zpravodajských pořadů i v jiných televizích a tento trend se šíří po celé Evropě, i když ve veřejnoprávních televizích pomaleji, dochází ke smazání rozdílu mezi zpravodajským kýčem a řádným zpravodajstvím. Jak připomněl před časem Milan Kundera: "Fenomén (kýče) je rozpoznatelný v celé své hrůze jen v době, kdy ještě není rozšířen. Až se rozšíří, stane se čímsi ,přirozeným‘..." A právě proto je kýč dnes tak nebezpečný. Aby nemohl BBC kýč rychle ovládnout, proměnil John Reith v roce 1927 British Broadcasting Company na corporation. Za Petra Dvořáka se ČT proměňuje zpět na company a tím je původní poslání tohoto modelu zrazeno.

Autor je novinář a spisovatel

LN, 6.3.2014