Tak už je to jasné a další diskuse netřeba. „Myslím si, že jsme vyjednali dobrou smlouvu,“ řekl Lidovým novinám český velvyslanec ve Washingtonu Petr Kolář. Autoři novinových rozhovorů srazili podpatky a při podepisování dohody o umístění amerického radaru na našem území kladli všem zpovídaným otázky z nejkrotčejších. Condoleezza Riceová nebyla konfrontována ani s krachy Bushovy zahraniční politiky, ani s neexistencí parlamentní, natožpak celospolečenské shody v ČR nad příspěvkem k protiraketovému byznysu USA. Jenom Milan Vodička si v MF Dnes dal tu práci a zrekapituloval aspoň část panoptika argumentů, které již na podporu radaru zazněly: Írán, gauneři napříč světem, obrana Západu, pracovní příležitosti, mnichovanství, Rusko… Přidejme ještě historický vděk Američanům či Severní Koreu, kterou mezitím sám Bush ze seznamu darebáckých států vyňal. Příznačné je, jak oddaně česká média papouškovala teheránské komuniké o údajně úspěšné zkoušce íránské rakety dlouhého doletu. V zemi, kde se s vážnou tváří čerpá ze svazků sebraných zločinnou tajnou službou zločinného režimu, se ale není čemu divit. Že veřejným míněním pohrdá pravicová vláda, by šlo vysvětlit jejím ideologickým základem. Když však napíše, že „pouhých pár set demonstrantů naštěstí ukazuje, jak jsou protiradarové postoje nakonec mělké“ komentátor Hospodářských novin Petr Kamberský, jde o ukázku selhání kritického myšlení v žurnalistice. Žádné otazníky, žádné pochyby. Zato sázka na vymyté mozky občanů, vytrvale cepovaných, že hovořit mají jen v den voleb.

Tím spíš mrzí, že sociální demokracie najela za Paroubkovy nepřítomnosti na prázdninové tempo a jediná reakce zaznamenaná přímo v sídle ČSSD přišla z úst ruského generála Bužinského. Přisadili si Topolánek s Vondrou, o ostrých hoších z Lidového Práva Dnes nemluvě. Za pozornost snad stojí pouze šleh Martina Zvěřiny z Lidovek, že o čemsi vypovídá, „že v Lidovém domě dají bez hlubší úvahy prostor každému, kdo si kopne do vlády.“

O kopání svým způsobem pojednává i druhá klíčová rozprava uplynulého týdne. Na pořadu dne je dle mnohých zrušení těžebních limitů na Ústecku. Jak jinak, pod vlajkou energické bezpečnosti a soběstačnosti. A co nezajistí hnědé nebo černé zlato, obstará jádro. Tak zní podprahové sdělení slavné Pačesovy komise. Na jeho pozadí se odvázaly Hospodářské noviny. Samotný šéfredaktor smíchal energetickou debatu s očekávaným hitem tohoto léta, Brabcovou filmovou adaptací Máchova Máje, v níž si hlavní roli Viléma vystřihnul zelený politik Matěj Stropnický. „Atomu věčná nenávist je zbortěné harfy tón, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, mrtvé milenky cit. Nemáme-li jak Vilém peklem jít, na Temelín musíme zas posvítit. Matěji, Martine, Dano!“ Lidová tvořivost Petra Šimůnka mi konečně odhalila, kde se vzalo nepříliš vábné slovní spojení „básnické střevo“. Neméně inspirativní text zplodil tamtéž Jiří Leschtina. Nejprve se optal, proč jsou výstupy Pačesovy komise tolik opatrné, a pak arogantně konstatoval: „Právě naše odborné autority by měly jasněji a jednoznačněji argumentovat, že doby levné energie jsou pryč, oblasti s ložisky plynu a ropy jsou málo stabilní a že spalování znečišťujících fosilních paliv bude nutné omezovat. Tudíž se asi bez dalších jaderných bloků neobejdeme.“ Nedá se svítit. Pravda je zjevena a expertní týmy by ji měly jen slepě posvětit. Abychom skutečně svítili, v míru a bezpečí, bedlivě naslouchejme radarovým a energetickým agitkám zdejších komentátorů, výtečných absolventů rychlokursů propagandy.

Psáno pro Literární noviny č. 29/2008, rubriku Lidové Právo Dnes