Je nesporné, že v průběhu posledních let se dramaticky proměnila mluva a obecně výrazové prostředky užívané v politice. Zatímco naši předkové - zejména za Rakouska-Uherska a do jisté míry i za 1. republiky - alespoň při oficiálních příležitostech – ctili a udržovali jistou konverzační a rétorickou etiketu, dnes jsme svědky nezadržitelné expanze hovorového, obecného a někdy až argotického jazyka do veřejné sféry. Politici se častují ironickými a rádoby vtipnými poznámkami, zpochybňujícími intelektové či jiné schopnosti protivníka, nevede se diskuse a výměna názorů, nýbrž přestřelka a přetlačování antagonistických a neslučitelných postojů. Neváží se argumenty, nýbrž jen síla hlasu. K tomu často přistupuje – někdy i záměrná – snaha některých politiků upozornit na svoji osobu nějakým extrémním vyjádřením, v němž často kulhající či dokonce úplně chybějící obsah zakrývá silácká forma. Někteří politici to činívají mnohdy i v oprávněném přesvědčení, že tím zaujmou část obecenstva. Tu část, do jejíchž řad směřují své ideologické šípy a odkud si slibují volební podporu. Politici přitom – vcelku oprávněně – a dodejme: bohužel – předpokládají, že obecenstvo, voličstvo je již sdostatek otrlé, zvyklé na hodně silný kalibr, a je-li třeba získat takové posluchače, musí řečník ty ostatní prostě trumfnout, šokovat, posunout onu pomyslnou mez rétorických tabu dál, než dosud ležela.

Přesně to učinil minulý týden místopředseda ČSSD Zdeněk Škromach. V celostránkovém interview v Mladé frontě Dnes mimo jiné perly prohlásil o svých odpůrcích, že jsou „kazišuci“, a dále vcelku nenuceně nahradil sloveso „prozradit“ slovesem „vyprdelit“. Škromach, z pozice místopředsedy vlády ještě nedávno ústavní činitel České republiky, tak vnesl do veřejného prostoru vyjadřovací milieu hostince IV. cenové skupiny. Tím završil určitý proces, který politickou komunikaci postupně otevíral netradičnímu výrazivu. Před Škromachem se i jasně útočná a silně neuctivá vyjádření obalovala do politicky korektních frází. Po Škromachovi je již možné hovořit explicitně. Lze se nadít, že se nám na parlamentní či vládní půdě rozvine veškerá fekální, anální či rozmnožovací krasomluva, kterou jsme si až doposud nechávali do ústraní a kuloárů.

Jak na to zareagují média? Škromachovy slovní perly ocitovala autorka interview Michaela Jílková jistě s rozkoší do posledního detailu, dobře vědouc, že autentická forma tu řečníka charakterizuje lépe než deset komentářů. Jenomže zůstane tento trend „otevřené“ mluvy v médiích bez další odezvy? Nepřinutí to i média, aby „otevírala“ své výrazivo do dosud neprobádaných vrstev lidové komunikace? Vždyť i média, alespoň ta privátní, to jistě dokážou dobře zdůvodnit ohledem na poptávku, a tedy své ekonomické zájmy. Aneb: kdo chvíli stál, již stojí opodál… A obecně vzato - mají média větší formotvorný vliv na komunikační zvyklosti svých čtenářů, nebo je to právě naopak, tedy že je to právě a jedině publikum, kdo svou úrovní určuje podobu produktu, který si kupuje?

Troufám si tvrdit, že vliv médií je – možná na rozdíl od oblasti formování politických postojů, kde nějaký objektivní vliv nikdy nebyl úplně prokázán – ve sféře formálního vyjadřování patrný. Jeden příklad za všechny. V průběhu posledního roku se vracela na stránky tisku kauza korupce ve fotbalové lize. Noviny se hemžily doslovnými záznamy policejních odposlechů různých rozhodčích a funkcionářů. Tyto rozhovory určitě nebyly vedeny s vědomím, že se stanou veřejným majetkem. Proto se jejich účastníci nikterak neomezovali a užívali slovní zásobu, na kterou jsou zvyklí a které dobře rozumějí. Vulgarismy v ní dramaticky převládají. A nejen to. Dokonce se do veřejného prostoru uvádějí slova obecně dnes už příliš neužívaná a patřící spíše k argotu učňovské mládeže rané normalizace. Příkladně slovo „mrdka“. Najednou se toto slovo stává konverzační ikonou, kterou slyšíte, často i jen v roli slovní vaty, jakéhosi „vole“, aniž by nutně označovala konkrétní hanlivý obsah. A to slovo samozřejmě proniklo do slovníku dnešních teenagerů, čímž si prodloužilo životnost nejméně o jednu generaci. Z „mrdky“ byl totiž – díky médiím – setřen nános něčeho hnusného, co je za hranicí normality. Média se tu stala spolutvůrcem nové normality, a tedy nové reality. V tom je jejich síla, ale také jejich odpovědnost. A ta v tomto případě zřetelně chybí.

(Psáno pro Česká média)