Dostat se mezi drtící kola justiční mašinérie je nemilá událost, ať už to nakonec dopadne jakkoli. Každý má nárok na spravedlivý proces, vyřízení věci v rozumné době a bez nadbytečných zásahů do soukromí. Skutečnost bývá ale mnohdy od teorie značně odlišná. Někdy se oběti zločinu marně pokoušejí uvést do pohybu příslušné orgány, jindy končí ve vězení nevinní lidé. Nikdo nemůže předem odhadnout s vysokou mírou pravděpodobnosti, jak a za jak dlouho se jeho věc uzavře.

Přesto neexistuje jiná rozumná možnost než chránit orgány činné v trestním řízení před tlakem veřejnosti od zahájení trestního řízení až do rozsudku. Ve všech procesech, které jsem měl možnost monitorovat, byl výskyt různých pochybení přímo úměrný síle mediálního zájmu. Policisté, žalobci ani soudci nežijí ve vzduchoprázdném a zvukotěsném prostoru. S různou citlivostí vnímají společenskou atmosféru, která obklopuje proces, na němž pracují. I když jsou vychováváni k odolnosti vůči psychologickému tlaku, v pochybnostech mu mohou mimovolně podlehnout. Možnost korupčního ovlivnění v této souvislosti ponechávám stranou.

Nemůže být námitek proti průběžnému věcnému informování o probíhajícím řízení ani proti veřejným debatám o rozsudcích. Ale posílat veřejnosti a soudu ještě před nařízením hlavního líčení mediální vzkazy o tom, že žalobce předkládá pochybné důkazy, je nebezpečná hra s ohněm: dochází k ohrožení nestrannosti a nezávislosti soudu, tedy záruk spravedlivého posouzení věci.

Je na pováženou, když se do takového pošetilého počínání zapojí veřejnoprávní televize, která má poskytovat pravdivé, nestranné, vyvážené informace. Překvapilo mě proto, jak daleko se od zásad veřejnoprávního působení odklonila ČT24 v pátek 5. dubna 2013 reakcí na zprávu o podání obžaloby na vazebně stíhaného poslance Davida Ratha: Poskytla téměř tři čtvrtě hodiny vysílacího času jeho obhájcům k veřejnému zpochybňování některých argumentů obžaloby.

Z kauzy odsouzeného poslance Romana Pekárka znám rukopis žalobce, bývalého prokurátora protiprávního režimu a člena KSČ Petra Jiráta, takže bych nedal ruku do ohně za naprostou bezchybnost přípravného řízení, ale i tak soudím, že jak obhájci, tak ČT24 se dopustili velké nepřístojnosti.

Především nepamatuji jiný případ tak štědrého otevření mediálního prostoru ve prospěch obžalovaného ihned po podání obžaloby. Naprosto chápu obhájce, že se chopili příležitosti, ale vedení ČT24 by mělo veřejnosti vysvětlit, proč právě tomuto obžalovanému poskytlo takové zvýhodnění, když občané demokratického státu si mají být i v neštěstí rovni.

Odchylka od poslání veřejnoprávní televize spočívá dále v tom, že ČT24 se rozhodla nakrmit veřejnost účelově usměrněnými informacemi. Předpokládatelným výsledkem jejího počínání by mohlo být vyvolání zájmu o případ obžalovaného a dojmu, že se mu děje křivda. Nestranné a vyvážené informování se přece nedalo očekávat: Televizní obrazovky posloužily k ovlivňování veřejnosti obhájci, kteří nejsou placeni za seriózní zpravodajství, ale za vytažení pana obžalovaného z potíží za každou cenu.

Když už se ČT24 do takového pochybného podniku pustila, měla by stejný prostor poskytnout žalobci. Tomu by ovšem zákon a profesní etika nedovolily, aby s obhájci veřejně polemizoval o sotva podané obžalobě. Případnou nabídku na televizní vystoupení by musel odmítnout. Veřejnoprávní televize tedy porušila zásadu rovnosti zbraní.

Jediný legitimní prostor pro měření sil žalobce a obhájců je soudní síň při hlavním líčení (pro zjednodušení ponechávám stranou možnost předběžného projednání obžaloby, které zřejmě budou obhájci požadovat).

Navíc obhájci si nevedli úplně korektně. Podstatnou část obou vystoupení vyplnili rozebíráním údajné manipulace s přepisy odposlechů rozhovorů mezi obžalovanými. Na první pohled to je velmi vážné obvinění orgánů činných v trestním řízení, jehož závažnost zvyšuje moc televizní obrazovky. Jistě je na místě požadavek, aby jeho pravdivost bleskově prověřily příslušné orgány a výsledek šetření aby zveřejnily.

Na druhé straně veřejnost je opět v nerovnoprávném postavení: nemá možnost do přepisů nahlédnout, takže si nemůže ověřit pravdivost tvrzení. Také nemůže posoudit, zda vystřižené části jsou z hlediska zjišťování pravdy důležité, zda tedy jejich odstranění skutečně ohrozilo objektivní posouzení viny pana obžalovaného. Zejména ale neinformovaní lidé nevědí, že základním důkazem pro soud nejsou přepisy, ale provedení odposlechů v soudní síni.

Režie pořadu Interview ČT24 zesílila účinnost vystoupení advokáta Adama Černého vložením záznamu z vystoupení Davida Ratha v Poslanecké sněmovně, v němž upozornil na nepřítomnost svých daktyloskopických stop na bankovkách a krabici, v které si je dle mediálních zpráv nesl. Neinformovaná veřejnost nemůže vědět, že bankovky jsou vyrobeny ze speciálního papíru, na kterém daktyloskopické stopy ulpívají spíše výjimečně. Stejně tak na hladké lepence krabice se stopy nemusejí otisknout.

Nemá smysl komentovat sebevědomé prohlášení Adama Černého, že ve spisu nejsou žádné důkazy o tom, že David Rath přijal úplatek, ani náznaky, že držení obžalovaného ve vazbě má nejspíš politické pozadí. Každý bude mít možnost sednout si při hlavním líčení do soudní síně a přesvědčit se, do jaké míry měl obhájce pravdu.

Nejsem si ovšem jist, zda neseriózní akce ČT24 ve prospěch obhajoby Davida Ratha obžalovanému skutečně prospěje. Výklad obhájců o mezerách v dokazování jistě velmi pozorně sledoval také žalobce a možná i členové senátu, a ti všichni teď vědí, čím hodlají obhájci zpochybnit obžalobu. Pokud nešlo o klamavou akci k odvedení pozornosti nesprávným směrem, obhájci se vzdali výhody překvapení.