15.12.2019 | Svátek má Radana, Radan


MÉDIA: Čím to je?

3.6.2006

Populární slovenská skupina No Name zpívá v titulní písni svého alba tuto větu, či spíše řečnickou otázku: „Čím to je, že kritik nenapíše píseň?“ Myslím, že No Name odpověď znají. Je totiž jednoduchá: protože to neumí. Už Karel Čapek kdysi definoval kritika jako člověka, který nejlépe ví, co a jak se má udělat, ale sám to neumí. Tato definice velmi přesně vystihuje jednu nemalou část české kulturní novinářské kritiky, která se vyžívá v cupování kritizovaného předmětu, díla – a často také jeho tvůrce.

V tomto podivném sadomasochistickém umu vyniká kritik Jan Rejžek. Ten si učinil mnohaletou „trafiku“ z ostouzení každého, kdo se mu namane – počínaje Helenou Vondráčkovou (s níž se řadu let soudil o výrok, že si zadala s mafiemi), až třeba po kolegy z branže (spory s Janou Machalickou z LN či Mirkou Spáčilovou z MFD patří k novinářskému folklóru). Rejžek je nesnášenlivý chlap, který patrně většinu svého pracovního času věnuje dehonestaci čehokoli, co se mu náhodou připlete do cesty. V dřívějších časech se podobnou kvalifikací vyznačovali kádrováci a jejich popularita mezi lidmi (a nejen těmi, jichž se kádrovákovo činění bezprostředně dotýkalo) byla tomu úměrná.

Naposledy Rejžek zaperlil výrokem (MFD 20.5.) na adresu písničkáře Jaromíra Nohavici, jehož záznamy z časů, kdy byl veden jako tajný spolupracovník StB, list zveřejnil. Rejžek komentoval Nohavicu takto: „Pokud by Nohavica nalezl odvahu hovořit o svém selhání krátce po pádu komunistického režimu, leccos bych pochopil a také jeho tvorbu bych uznával…Jaromíru Nohavicovi nevěřím. Jeho písničky jsem přestal sledovat a recenzovat.“.

Tento výrok má hned několik významů. Předně jím Rejžek přiznává, že nezná Nohavicovu novější tvorbu. To je ale pro hudebního kritika handicap: jak chce vůbec hodnotit hudební tvář doby, když odmítá poznat (a do kontextu dát) jeden z jejích výrazných směrů či prvků? Nutně tedy Rejžkovy hodnotící soudy o české hudbě dneška budou nekorektní, protože budou založeny na neúplných znalostech.

A dále: Rejžek říká, že kdyby Nohavica dříve něco udělal, jeho tvorbu by uznával, což nyní nečiní. Rejžek tak směšuje osobu tvůrce s jeho dílem. To je častá nemoc zejména v kulturní žurnalistice. Jenomže jde opět spíše o znak kádrování, než o fundovaný kritický názor. Mohli bychom jmenovat desítky a stovky příkladů, kdy (možná kritiky hodný) autorův osud či jeho konkrétní postoje v nějaké době nemohou v žádném případě znehodnotit uctivý pohled na jeho úctyhodné dílo.

Vezměte si Milana Kunderu. Napsal poému Poslední máj o Juliu Fučíkovi, odvozenou z Reportáže opsané na oprátce. Byl funkcionářem komunistické buňky na FAMU. A přece napsal Žert či Nesmrtelnost. Jsou ty knihy horší, když víme, že jejich autor byl ve své době konjunkturalista?

Vezměte Václava Erbena, spisovatele, který po celý komunistický režim bez potíží publikoval, podle jeho knih se točily filmy, rozhodně nebyl bojovníkem či disidentem. A přece jeho román Paměti českého krále Jiříka z Poděbrad patří k tomu nejlepšímu, co bylo o české národní historii a mentalitě napsáno. Stejně jako třeba Kuře na rožni, román Jiřího Šotoly, komunistického funkcionáře před rokem 1969 a jednoho z těch, které režim vzal na milost (po nějakých úlitbách) po roce 1977. Ze stejného rodu byl třeba i Bohumil Hrabal. I on se zařadil mezi publikované autory v roce Charty, to jistě nebylo zadarmo. A snižuje to kvality jeho Inzerátu na dům, v kterém už nechci bydlet, či Hlučné samoty? Vezměte Josefa Kainara, básníka, který ve stejné době, kdy psal skvostné texty pro Flamengo a Prokopovo Město Er, nechal se posadit do čela normalizačního Svazu spisovatelů. A vezměte samozřejmě v první řadě Otakara Vávru. Cožpak jeho Zlatá reneta, Romance pro křídlovku či Kladivo na čarodějnice nepatří k nejhvězdnějším dílům české kinematografie jen proto, že jejich režisér měl na jedné klopě Svatováclavskou orlici od nacistů, na druhé národního umělce od Husáka a na čele dnes nově státní vyznamenání od Klause?

Kdepak. Osobnost autora a jeho dílo spolu zdaleka ne vždy musí nutně souviset. Mnohdy i právě osobní autorovy problémy bývají nejskvělejším a nejpůsobivějším zdrojem inspirace jeho díla. Což vědí všichni, kdo znají Nohavicovu píseň Mikymauz, v níž účtuje s jednou svou životní kapitolou způsobem, který se mu postaral už tehdy (1992) o vstup do zlatého fondu české kultury. Když tohle všechno Jan Rejžek odmítá znát a uznávat, pak není kritikem, ale jen ostouzečem a kádrovákem. Jeho hodnocení pak nepřipomíná fundovaný kritický soud, nýbrž názorový a postojový rasismus.

(Psáno pro server Česká média)








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.