Vyjádření českého expresidenta Václava Havla o tom, že by se blízkých voleb v Polsku měli zúčastnit mezinárodní pozorovatelé, aby byla zajištěna jejich férovost a svoboda, pochopitelně pobouřilo celou politickou scénu v Polsku. S výjimkou Havlova osobního přítele, novináře Adama Michnika, snad nikdo se veřejně k Havlově prohlášení nepřidal. Přitom je nesporné, že to, co měl Havel na mysli, totiž rozbouřená vnitropolitická scéna provázená stíny různých korupčních a zpravodajských afér, je v Polskou realitou. Přesto měl Havel svá slova velmi zvážit. Zkusme si přinejmenším představit, jakou odezvu by na české politické scéně vyvolal řekněme polský expresident Walesa, kdyby v souvislosti s aférou Kubice či úplatkářskou kauzou „pět na stole v českých“ pohovořil o potřebě mezinárodního dohledu nad českými parlamentními volbami v loňském roce. Oč byly české korupční kauzy menší a oč byla snaha mocných zamést je pod koberec méně zjevná, než je dnes v Polsku? A přece to Walesa ani nikdo jiný neudělal. To jistě má své důvody.

Na prvním místě asi lze jmenovat rozdílnou kinderstube. Zatímco profesionální politik, a takovým se například Lech Walesa bezpochyby stal, ctí aspoň základní pravidla diplomatické zdrženlivosti, politický laik a nadšenec, jímž je celoživotně Václav Havel, se ničím podobným nenechá brzdit. To je ale dispozice subjektivní. Najdeme i objektivnější souvislosti.

Asi nejviditelnější a nejtrvanlivější je tradiční česká tendence mistrovat zbytku světa. Čech vždycky všude byl, všemu rozumí a cítí se povolán každého poučit a usměrnit. Velice patrné to je při pohledu na to, jak česká média referují o dění v tzv. postsocialistickém sektoru, zejména zemích Visegrádu, Maďarsku, Slovensku, Polsku – a v posledních letech k této geopolitické enklávě neformálně přičleňují i Ukrajinu.

Čeští novináři se velmi autoritativně vyjadřují k procesům v řečených zemích. Velmi příkře posuzují jednotlivé události a jejich aktéry, velmi často přímo sympatizantsky a aktivisticky vystupují ve prospěch jednoho politického proudu v dané zemi, a logicky proti proudu jinému. Naprosto ztrácejí smysl pro zpravodajskou uměřenost a názorovou vyváženost. Stávají se agitátory a propagandisty. Což ostatně velmi dobře mnozí čeští novináři předvádějí i na naší domácí scéně – vzpomeňme na Sarajevo či Impuls 99. Ale to jen na okraj.

Když se rozhlédneme očima českých médií po visegrádském prostoru, hned je nám jasno, kdo je hrdina a kdo nepřítel. Na Slovensku byl a zůstal hrdinou Mikuláš Dzurinda, protože spojil všechny ostatní relevantní politické síly proti hrozbě comebacku Vladimíra Mečiara. To mu u našich novinářů získalo doživotní punc neomylnosti a bezchybnosti. Co všechno se dělo za Dzurindových vlád, jak nestabilní byly a že kromě daňové reformy za nimi najdete leda nekonečné měsíce vnitrokoaličních sporů a podrazů, toho si naši novináři nevšímají. Dnes je premiérem Róbert Fico, a už sám fakt, že Dzurindu při povolebních jednáních přechytračil, je pro něj v očích našich žurnalistů černá známka. Přitom faktický rozdíl mezi oběma premiéry vyjádřil přesně, byť nepříliš taktně český premiér Mirek Topolánek na nedávné oslavě 15. výročí slovenské ústavy, kterou uspořádal slovenský velvyslanec Ladislav Ballek v Praze na Žofíně. Topolánek řekl: „Děkuji Mikimu Dzurindovi za reformy, které na Slovensku uskutečnil, a děkuji Róbertu Ficovi za to, že tyto reformy nezrušil.“ Ani na tak lapidární projev nestrannosti se český novinář zpravidla nezmůže. Pro něj má Fico psí hlavu a tečka. Toto hodnocení s ním odejde až do hrobu.

Když si uvědomíme tento jednoduchý příklad, porozumíme lépe i komentářům k polské aktuální situaci. Bratři Kaczyńští to mají u českých novinářů a obecně intelektuálů špatné, protože dělají nestandardní věci. Přizvali do vlády dvě malé a programově dost vzdálené strany, jen aby prosadili program svůj. To je otevřený mocenský pragmatismus. Kaczyňští ho provozují nepokrytě, zatímco u nás je něco podobného – mesaliance ODS a zelených – provozována úplně stejně, jen s větším úsměvem na tváři. Druhý hřích bratrů Kaczyńských tkví v tom, že vrátili do hry velkopolský fenomén. A to jak vnitropoliticky – zejména větší rigiditou, konzervativností a propojením na církevní kruhy, tak zahraničněpoliticky – ve směru k EU, kde se Polsko dlouhodobě chová jako subjekt, který se nenechává okřiknout a umlčet. Tedy v očích bruselských politiků a českých novinářů Poláci prostě zlobí. To se nesmí a to se neodpouští.

A třetím mediální „hříchem“ bratrů Kaczyńských v čele Polska je jejich nesnadná morální zpochybnitelnost. Oba patřili k protikomunistickým silám, stejně jako zmíněný Walesa či třeba Havel. Nelze je tedy jednoduše zamést pod koberec s poukazem na komunistickou minulost. Kaczyńští jsou prostě pro komentátory – a nejen českých – médií nesnadný oříšek.

Z českých novinářů se přímo za Havlův provokativní výrok staví třeba Luboš Palata v LN (Ukrajinizace Polska, 5.9.) či trochu rafinovaněji Tomáš Zahradníček v MFD (Nevyžádaná rada Václava Havla, 5.9.). Ve většině mediálních reakcí ale bylo cítit, že novináři spíše s Havlovým názorem harmonují, i když by třeba volili jiná slova. Důvodem opět je zřejmě snížený smysl pro vnímání souvislostí a jakási obecnější empatie. A s tím souvisí aspoň malá trocha skromnosti. Té se ovšem našim novinářům – podobně jako většině našich politiků – tradičně nedostává.

Jak jinak si vysvětlit soustavné poučování na adresu slovenské politické scény, jak ho provozují lidé jako Luboš Palata, než tím, že dotyční novináři trpí komplexem staršího bratra, který je povolán vymezovat mladšímu, menšímu a domněle zpozdilejšímu bratrovi hranice dobra a zla? Za mnoho nedorozumění mezi Čechy a Slováky v minulosti může právě tento nafoukaný postoj údajných českých elit, a pochopitelná alergická reakce ze slovenské strany. Nyní hrozí, že stejně neomaleným způsobem začneme mistrovat Poláky.

Trochu jiné je to s Maďary a ještě jiné s Ukrajinou. Maďarské situaci – možná i díky jazykové bariéře – se u nás věnuje pramalá pozornost. Ani nedávné pouliční boje mezi Gyurcsányho levicí a Orbánovou pravicí naši novináři většinou příliš nebyli schopni přetavit v nějaké hlubší poznání maďarské reality a jejích kořenů.

S Ukrajinci jako by to bylo snazší, ale jen naoko. Naše média před dvěma lety velmi podporovala oranžového presidenta Juščenka a stejně vášnivě odmítala postkomunistu Janukoviče. Juščenkova pravá ruka, ambiciózní Julia Tymošenková, se mezitím emancipovala a vede systematický boj proti všem, provázený průběžnými podrazy na všechny, a také podezřelou podnikatelskou minulostí této železné dámy. To ovšem nijak nebrání tomu, aby s ní náš novinář nesympatizoval jen proto, že se momentálně rétoricky staví proti panující vrchnosti. Možná je to tedy také nějaký skrytý sklon podporovat vždy ty, kdo revoltují, být na straně zdánlivě slabších a poražených. Nějaký hodně patologický mediální altruismus. Ale ani ten nemůže být omluvou pro to, když se český novinář dostane do sporu s objektivní skutečností a hájí očividné, byť líbivější nepravdy.

A možná je to ještě jednodušší: v našich médiích obecně nemají země Visegrádu na růžích ustláno. Jako bychom cítili jejich dlouholetou spřízněnost osudem v ost-bloku, jako bychom se tohoto břemene chtěli zbavit, jako by nám intenzivnější a otevřenější zájem o dění v nejbližším okolí připadal málo světový, příliš zápecnický. Ani takovou úvahu nelze úplně zaplašit, když hledáme odpověď na otázku, proč je v našich médiích na toto téma informací tragicky málo a ty, co jsou, jsou zase velmi často k ničemu.

(Psáno pro Česká média)