Poslední dobou se roztrhl pytel s divadelními projekty, které pracují s aktuální politickou a společenskou realitou. Což by bylo báječné, kdyby tato díla s realitou pracovala v umělecké abstrakci a kdyby zpět do reality vracela nějaké hlubší mravní zamyšlení a estetické zobecnění. Místo toho v obou případech, které mám na mysli, jde o povrchní deskripci skutečných osob a dějů, jen v různé míře ironie a sarkasmu dovyprávěné a domyšlené do průhledných politizujících point. Každopádně nelze říci, že jde o umělecká díla, dokonce ani sami autoři nic takového nedeklarují. Jde o gesta mající vyjádřit spíše občanský názor. Pak ale je s podivem, proč se jim věnují kulturní rubriky médií a hodnotí je právě optikou užívanou pro uměleckou kritiku.

Mluvím o divadelním skeči Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit, v němž herci Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus rozehrávají odposlechy telefonických hovorů bafuňářů českého fotbalu, a o trilogii Ivy Klestilové (v Divadelním ústavu vyšla iskem ještě pod jménem Volánková) nazvané Má vlast. Ta má tři části – Standa má problém, Paroubek je kamarath a Strejda nás má všechny rád, a již z názvu je patrné, že autorce šlo o zachycení korupční atmosféry v české politice.

Nic proti hrám samotným. Podobná produkce je občasným a přirozeným úkazem na divadelní scéně. Dělat si legraci z mocipánů patřilo odjakživa k výsadám klaunů, šašků, augustů. A který mocipán byl chytrý, svých šašků si vážil a dokonce si je platil. Důvod je prostý: protože mu jako jediní říkalo o něm do očí pravdu. V soudobé společnosti se podobné útvary vyskytují spíše na okraji hlavního proudu tvorby a umělecké produkce. V takovém Londýně jsou desítky periferních klubů a hospůdek s jevištěm, kde hrají satirické špeky vysmívající se příkladně imperialistické politice USA (to je pravidelný terč politických srandistů na malých scénách ve vyspělých demokraciích). V takových okrajových divadélkách ovšem zpravidla hrají také okrajoví herci a umělci obecně. Zpravidla poté, co si během dne vydělají na chleba příkladně prodejem hamburgrů. Po večerech teprve demonstrují své protiimperialistické postoje,a všechno je, jak má být.

Fakt, že podobně laděná dílka, zejména trojice politických satir Ivy Klestilové, jsou v našich médiích reflektována jako by šlo o veleopusy znamenající zásadní posun ve vývoji českého divadelnictví a společenské reflexe, vypovídá o pokřivenosti naší optiky. Nejde o to, že autorka udělala z politiků idioty, zkorumpovance, postavy obecně spíše nevábné a zavrženíhodné. Oni si o to naši politici leckdy sami říkají. Jde o to, že bez ohledu na míru kvality a nadčasovosti vyznění her jim je skládán mediální hold – a to právě jen proto, že se posmívají čelním politikům. Což je klukovské a nevypovídá to příliš o tom, že by naše novinářská scéna za těch víc než 15 let demokratických možností příliš vyspěla. Politické parodické skeče tohoto typu by se třeba v onom Londýně nikdy nemohly dostat na tiskovou půlstranu celostátních deníků, jako se to u nás stalo projektu Má vlast (v Lidových novinách půlstrana kulturní, v Mladé frontě Dnes dokonce skoro půlstrana domácí rubriky).

Mimochodem, recenze, kterou o hře otiskly LN, sice v podstatě potvrzuje, že Má vlast je časově omezený projekt, mající jen minimální význam pro divadlo a spíše jen posměšný pro politickou scénu, přesto hře dala recenzentka čtyři z pěti možných hvězdiček celkového hodnocení. Což nedává smysl. Spíše to vypovídá o poplatnosti recenzenta (Jana Machalická) a jeho snaze přilepit se svou troškou na módní vlnu. To však už ale není kritická žurnalistika, nýbrž naprosto nepokryté pí ár.

Toto zjištění je zobecnitelné. Žurnalisté, kteří dávají tak neúměrný prostor tak marginálnímu divadelnímu kusu, tím demonstrují svůj politický názor, který se zjevně identifikuje s postojem vyjádřeným v tom díle. A tento postoj lze vyjádřit asi takto: všichni čeští politici jsou (řečeno slovy jednoho z nich) žumpa, hnůj, sbor nízkých a hloupých jedinců, jimiž můžeme leda pohrdat. To je ovšem – navzdory míře pravděpodobnosti takového hodnocení – postoj ze čtvrté cenové skupiny. Takový zjednodušující přístup by si neměl dovolit ani recenzent kulturní rubriky, natož novinář z domácího zpravodajství. Protože se vystavuje snadnému a koneckonců oprávněnému podezření, že místo aby o politice psal pokouší se ji sám – byť zprostředkovaně – dělat, což mu nepřísluší.

7.2.2006