Desátý prosinec, tedy den, ve kterém si každoročně připomínáme přijetí Všeobecné deklarace lidských práv v OSN, je jistě příležitost k zamyšlení se nad jejich stavem dnes a u nás. Jakkoliv se to mnohým jistě právem příliš nezdá, žijeme v ekonomicky lepších časech a v té části světa kde lidská práva – ohlédneme-li se kolem sebe, - nejsou zatím závažněji porušována. Slova „zatím“ však, ač nerad, podtrhuji.

Především nám chybí nezávislá instituce, která by se stavem lidských práv skutečně zabývala. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva je zmocněnkyně vlády a připravovaný, a v EU od nás očekávaný, návrh zákona, který by u nás zřídil nezávislou instituci se zadrhl ve vládně – legislativně - rozpočtovém soukolí, takže jeho osud je nejistý.

Jsme totiž možná na počátku změn, která mohou být pro další vývoj pojímání lidských práv určující. Účastnil jsem se v nedávných dnech několika setkání věnovaných problematice lidských práv a nemám radost z toho, co jsem zde mnohdy slyšel. Pohled na společnost prizmatem identity menšin se stává zcela automatickým a povědomí o tom, jak má vypadat snaha o jednotu občanské společnosti a o tom, co by odpovídalo rozumnému uspořádání vztahů a věcí, se zcela vytrácí. I pokud jde o lidská a občanská práva.

Velmi bych varoval před představou o jakési globalizaci lidských práv. Tedy těch „práv“ která neúnavně produkují nejen četné politické neziskovky, ale i některé fakulty našich Universit. O genderových představách o vztazích muže a ženy, o nejrůznějších diskriminacích kdekoho a kdečím. Současný stav, kdy příslušníci nejrůznějších LBGD komunit nadšeně pomáhají při vstupu do Evropy muslimským přistěhovalcům je jedním z kuriozit naší doby: v jakémkoliv chalífátu by jim patrně usekli hlavu….

Každá menšina totiž co chvíli požaduje legislativní zakotvení všelijakých, často absurdních práv. X. Clement, autor knihy Spiknutí kokotů napsal: „Smíme se smát mužům, ale nikoliv ženám, heterosexuálním, ale ne gayům, lesbičkám a spol., můžeme se smát bělochům, ale nikoliv Indiánům, černochům, Asiatům a spol., můžeme se smát křesťanům, ale nikoliv muslimům, hinduistům a spol.“ Nemáme-li být označeni za odpůrce lidských práv. Ale kým vlastně bychom byli takto označeni? Kdo ostatně rozhodl o tom, co si o lidských právech smíme a nesmíme myslet?

I v budoucím roce všelijaké pochody Prague Pride budou jen zábavnou kuriozitou a v klidu se můžeme zabývat „problémy“ těch, kteří nevědí, jaké pohlaví si zvolit. Ale zatím. Není tomu tak všude ve světě a nemusí tomu tak být navždy ani u nás.

Neměli bychom si nechat vnutit takto přijímané pojetí lidských práv! A mít na mysli, že skutečným lidským právem je právo na život a právo usilovat o své štěstí, jak stojí v americké Deklaraci nezávislosti. S tím vykročme do dalšího roku.

Autor je ombudsman, psáno pro Deník