Neschopnost nás novinářů přiznat si, že při referování a analýzách předvolební agresivity na stranických mítincích vynecháváme sami sebe a pokrytecky se tváříme, že nás se to netýká. Sice všechna média útoky verbální či fyzická odsoudila, ale dopustila se stejné chyby jako většina politiků, kteří vinu svádějí vždy na konkurenční stranu. ČSSD tvrdí, že za bezprecedentní vyvrcholení nenávistné kampaně vůči jejich straně může Modrý tým a Ivan Langer, a ODS zase svádí vinu na agresivní kampaň ČSSD. Žádná ze svářených stran si nechce přiznat svůj podíl viny. Takové chování je infantilní, dětinské a připomíná školáky, kteří obviňují ze svých špatných známek pouze učitele. Jenže, a v tom je ten problém, podobně se chovají i novináři, a to i ti nejslušnější ve všech médiích, protože i oni jsou spoluviníky tohoto stavu. Nezaregistroval jsem jedinou výjimku, pokud existuje, tak se omlouvám předem.

Jak to myslíte? Co způsobují novináři?

To již v roce 2002 velice přesně popsal ve své knize Holanďan Mark Elchardus, který zavedl pojem v žurnalistické teorii „drama demokracie“, kterým popisuje způsob referování o politických událostech v posledních řekněme dvou dekádách. V bulváru a popmédiích, v něž se u nás prakticky proměnila všechna média či veškerá zpravodajství, se každý politický konflikt líčí jako válka, jako tvrdý zápas mezi pohádkovými kladnými a zápornými postavami, podle toho, které médium je jaké straně nakloněné, tak se jen mění znaménka před aktéry události. Střet idejí, o který ve skutečnosti jde, se zdá majitelům médií, šéfredaktorům a zřejmě i řadě redaktorů málo dramatický, těžko prodejný, a proto všechny střety perzonifikují a převádí v komiksové souboje, v nichž bojuje dobro se zlem. Estetika médií, založená na dramatickém příběhu, transféru emocí, deformuje informace a vnucuje redaktorům jinou etiku: toleruje díky prodejnosti velké posuny i v používání metafor a expresivního výraziva. A protože v období tzv. pozdní modernity, o které píše třeba naše teoretička médií Irena Reifová, existuje politika už jen jako politika mediovaná, tento slovník okmamžitě převezmou zase politici a dochází k eskalaci „dramatu demokracie“.

To nezní moc optimisticky, jaká je cesta ven z této eskalace?

Velmi obtížná zvláště v době krize a upřednostňování elektronických médií a hlavně internetu, kdy se ještě urputněji šetří a zvyšuje se konkurence: Bojuje se o posluchače, kupce novin, protože na jejich počtu zase závisí příjem z inzerce, který tvoří velkou část příjmu všech médií a v některých případech i velkou většinu. Jenže největší nebezpečí tohoto stavu představují následky. Polarizovaný stav médií a u nás skoro neexistující prestižní média a jen částečně fungující média veřejné služby zapříčiňují neexistenci sjednocujícího prostředí, které by umožňovalo kompetentní diskurz, tedy kvalitní diskusi a podporu vzniku pluralitních autorit, které by oponovaly politikům, což ohrožuje demokracii jako takovou, zvlášť ve střední Evropě, kde je ještě velice křehká.

Neil Postman napsal, že v Orwellově románu 1984 byli lidé ovládáni bolestí, v Huxleyho knize Konec civilizace byla kontrola nad občany zajištěna prostřednictvím slasti. A my můžeme dodat, že na počátku XXI. století jsme navíc ovládáni i fascinací rychlosti, která nás zaplavuje informačním smogem, který nás dohoní všude pomocí počítačů a mobilních telefonů a který se skládá pouze z nic neříkajících fragmentů. Manipulace je ještě rafinovanější, a proto i zároveň brutálnější.

Autor je novinář a spisovatel