Psát o lidech je strašně těžké. Zvláště těžké je, když o nich chcete psát pravdu, nic než pravdu a k tomu vám dopomáhej Bůh a všichni svatí. A už úplně nejtěžší je, když člověk, o němž píšete knížku, je ve svém povolání legenda. Jak ho přiblížit čtenáři tak, aby z něho při tom přibližování nepadala sláma?

David Lukšů a Aleš Palán přišli na snad ten nejlepší způsob: nechat toho člověka, aby vyprávěl on sám. Nejlepší způsob, když autor ví, co dělá. Ale když ví, co dělá, je ten způsob také nejtěžší. Výsledkem je sice monolog, čili vyprávění, jenže tomu předcházel dialog, čili rozhovor. A tady je na autorech, jak dobře se dovedou ptát, aby na konci svého snažení, když otázky vyškrtají, měli před sebou vyprávění, které je nejen pravdivé, ale také čtivé.

Knížka, o níž mluvím, se jmenuje Stanislav Konopásek - Hráč, který přežil. Je už dva roky stará, ale pro mě to byla novinka. Dostala se mi do rukou teprve teď. Namlsán pro sebe předchozí, ale pro autory pozdější, knížkou o legendárním českém hokejovém obránci Janu Suchém (Souška), jsem se pustil do čtení s chutí a ta chuť mě neopustila do poslední řádky.

Stanislav Konopásek, pro ty, kteří netuší, je slavný český hokejista, dvojnásobný mistr světa a držitel stříbrné olympijské medaile, o mnoha titulech mistra republiky ani nemluvě. Současně je také jedním z členů onoho slavného národního mužstva, které tehdejší komunistická vláda dala těsně před odletem na další mistrovství světa bezmála celé pozavírat. Udělala z něj bandu špiónů a jiných protistátních zločinců. A to všechno jenom proto, že ti (tenkrát) mladí lidé dovedli přemýšlet a někdy si nedali pozor na to, co říkají.

Zajímavé je, že po všem, co prožil, neztratil Stanislav Konopásek chuť do života. Ostatně, jak on sám připouští, právě tahle chuť mu pomohla přežít i takové příjemnosti jako byla práce při čištění radioaktivní suroviny pro sovětské bratry.

V osudech tehdejšího národního mužstva sehrál tajemnou úlohu Konopáskův spoluhráč Vladimír Zábrodský. Dodnes nikdo neví přesně, co se vlastně tenkrát stalo. Zdálo by se, že zrovna tady si Konopásek vylije žluč. A vidíte to, on ne. Nevylil si ji jinde, nevylévá si ji ani tady. Jistě, má na svého bývalého spoluhráče určitý názor, a s tím názorem se netají, jenže to je názor, který si vytvořil ještě v době, kdy spolu teprve začínali. Pokud jde o to, že Konopásek s řadou spoluhráčů seděl v base, zatímco Zábrodský nikoliv, dává Konopásek jednoznačně najevo, že tomu sice nerozumí, ale že si právě proto nečiní žádných nároků na to, aby činil jakékoliv závěry. Tomu se říká velkorysost a základní slušnost.

A přesně takový, velkorysý a slušný, se Konopásek musí čtenáři jevit po přečtení celé knížky, jíž také ohromně pomohla předmluva českého sportovního dějepisce Miloslava Jenšíka, který uvedl věci do časových souvislostí.

Knížku vydala Edice České televize a měl by si ji přečíst každý, koho zajímá, jak to tedy vlastně tenkrát bylo doopravdy.

Probůh, řekne si na tomto místě český intelektuál, co to je za nesmysl, číst si řečičky nějakého hokejisty a domnívat se, že co říká je svědectvím doby?

Pro takového českého intelektuála mám otázku: Kolik Čechů bylo ve svých oborech nejlepšími nejen ve své zemí, ale i na celém světě? A že to byl „jenom“ hokej? Práce jako jakákoliv jiná. Pouze s tím, že až se tento, doufejme hypotetický, český intelektuál vyšvihne na výsluní, z něhož bude stržen sprostou silou komunistické diktatury, a přesto to všechno přežije se ctí nedotčenou a štítem úplně čistým, pak teprve bude mít nárok.

Zatím ale má slovo Stanislav Konopásek, hráč, který přežil, a přečíst si jeho slova, ba zamyslet se nad nimi, bude užitečné pro každého.