Americká politická filozofka a feministická teoretička Iris Marion Young (1949 – 2006) napsala knihu, kterou pod názvem Proti útlaku a nadvládě přeložila Zuzana Uhde a vydalo ji Nakladatelství Filozofického ústavu AV ČR Filozofie (262 stran). Všechny předchozí práce autorky se staly inspirací pro ty, kteří se zabývají teorií spravedlnosti a globálního uspořádání, přes feministickou teorii a kritické genderové analýzy až po teorii demokracie a pojetí skupinových odlišností.

Našim filozofům a sociologům je autorka dobře známa z doby, kdy se několikrát zúčastnila mezinárodních konferencí u nás v Praze. Její kontakty s českými kolegy ji vedly mj. k tomu, že ještě před věčným odchodem z tohoto světa věnovala svou soukromou knihovnu českému Centru globálních studií, které je společným pracovištěm Filozofického ústavu Akademie věd ČR a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A zde je také zpřístupněna naší veřejnosti.

Nyní vlastně poprvé se dostává českému čtenáři dílo, v němž Američanka čínského původu shrnula výsledky celoživotního výzkumu spojené s žitou zkušeností utlačovaných a ovládaných. Ve vztahu mezi jedinci a sociálními strukturami společnosti se uskutečňuje proces, který generuje strukturální nespravedlnosti. Ty ovlivňují podmínky jednání, zvyky i očekávání aktérů. Zdroje a kritiku těchto nespravedlností je nutné hledat na obecné makrorovině, zejména v teoriích liberalismu.

Podle I . M. Young jsou útlak a nadvláda společenské procesy, realizované v mezilidských vztazích. Nejedná se pouze o nespravedlivé rozdělování příležitostí, práv, zdrojů či uznání, ale také o procesy, kdy je lidem znemožněno uplatnit a rozvíjet své schopnosti, vyjadřovat vlastní názory, zkušenosti – podílet se tak na definování podmínek jednání.

Nadvláda a útlak nabývají podle autorky pěti základních forem: vykořisťování, marginalizace, bezmocnosti, kulturního imperialismu a násilí. Odstranění nadvlády prostřednictvím demokracie a uznání sociální a kulturní odlišnosti je jedním z nezbytných kroků proti útlaku.

Výběr studií byl v knize rozdělen do těchto šesti kapitol, z jejichž přibližného shrnutí si lze vytvořit obraz o výzkumech a životní praxi autorky a o nichž poskytuje zevrubný výklad:

1.Feministické variace na téma dům a domov (bydlení a budování, žena jako nostalgický domov, historicita, uchovávání a identita, odmítání domova v současném feminismu a domov jako kritická hodnota).

2. Čí rovnost? Sociální skupiny a posuzování nerovností (námitky proti skupinovým kritériím rovnosti, nerovnost a morální soudy, strukturální nerovnost, skupiny a soudy o nespravedlnosti, odpověď na námitky a důsledky pro politiku).

3. Živoucí tělo versus gender: zamyšlení nad sociální strukturou a subjektivitou (rozlišení mezi pohlavím a genderem, vystačíme si s žitým tělem?).

4. Dva koncepty sebeurčení (sebeurčení a mezinárodní politika, nároky původních národů, sebeurčení jakožto nevměšování, vztahová interpretace sebeurčení, ilustrační příklad konfliktu mezi původním kmenem Gošutů ze Skull Valley a některými obyvateli amerického státu Utah, v němž šlo o pronájem části rezervace pro uložiště civilního jaderného odpadu, a posléze poslední otázky této kapitoly – o právech jednotlivců).

5. Sebeurčení jako absence nadvlády: aplikace na palestinsko-izraelské vztahy (situace původních národů jako základ paradigmatu, dvě pojetí sebeurčení, důsledky pro institucionální uspořádání: horizontální feudalismus, asymetrie versus symetrie, hotizontalita versus decentralizace, rozsáhlá souvislá území versus menší nesouvislá území, dva oddělené suverénní státy a posléze jeden sekulární stát Palestina/Izrael).

6. Úvahy o globální demokracii (co je chybného na hegemonii, argument ve prospěch globální demokracie, sebeurčení jakožto absence nadvlády, institucionalizace sebeurčení jakožto absence nadvlády, ekonomické zmocnění a může existovat jiný svět?)

Po prostudování knihy lze zjistit, že ideje a argumenty o tom, co globální demokracie a globální spravedlnost vyžaduje, jsou mnohem lépe rozpracovány než ideje o tom, co mohou lidé a organizace světa dělat, aby je uskutečnili. Tak například OSN (Organizace spojených národů), jejímž prostřednictvím by měla existovat možnost spolupráce při vytváření nových globálních institucí, se dostala válkou USA proti Iráku do přímé konfrontace s Radou bezpečnosti a je ještě méně relevantní než kdykoliv předtím. Přitom její Valné shromáždění je jedinou institucí, kde jsou zahrnuty všechny národy světa.

V současnosti se však OSN jeví jako nástroj a zdroj legitimizace cílů amerických vojenských a ekonomických zájmů. Ale některé události v posledních dvou desetiletích naznačují, že OSN může být scénou pro globální diskuse a politický konflikt.

Zcela zákonitě se autorka dostala od problémů zcela konkrétních k obecnějším závěrům: jde o to, aby existující OSN byla reformována či transformována tak, aby sloužila cílům vedoucím k demokracii a spravedlnosti. Zastaralá je i současná podoba Rady bezpečnosti. Svět by měl začít s novou globální finanční regulací. Vedle Valného shromáždění by mělo při OSN fungovat Shromáždění národů. Úvahy dospívají také k vytvoření nadnárodních vojenských sil s mnohem větší autoritou a kapacitou, než byla dosud poskytována silám OSN.

Autorka v závěru svých úvah soudí, že faktická existence globální hegemonie by měla svět, jeho národy a občany přesvědčit o tom, že nemáme žádnou jinou možnost než o ni usilovat.