KNIHA: Muž, jaké národ potřebuje
Setkal jsem se nedávno s názorem jistého mladého muže, že moderní a vzdělaný národ žádné hrdiny nepotřebuje. Na moji odpověď, že takový národ na světě neexistuje, protože bez hrdinů nikdy žádný národ nevznikl, odvětil, že to si může myslet jen naše zaostalá generace.
Pan doktor Koukolík, neuropatolog, odborník a kapacita na lidský mozek (např. kniha Mozek a jeho duše), naopak popisuje ve svých pracích, že každá společnost hrdiny, často v běžném životě poněkud vyčnívající, lidi aktivní a takové, kteří „obtíže“ přímo přitahují, prostě v krizových situacích potřebuje. Jinak nepřežije. Ta společnost. Hodní, poslušní a „správné myšlenky“ vyznávající jsou nejlepšími lidmi pro totalitní společnost.
Historik a spisovatel Jaroslav Čvančara o jednom z neznámých hrdinů napsal knihu: “Pravomil Raichl. Život na hranici smrti“. Čtu knihy J. Čvančary rád, a jeho knihu „Někomu život, někomu smrt“ - o tom, co se dělo v protektorátu v době, kdy naši výsadkáři odstranili hromadného vraha Heydricha – považuji za jednu z vůbec nejlepších populárně historických knih na toto téma.
Podíváte-li se na obálku knihy o Pravomilu Raichlovi letmo, získáte dojem, že by tam mohl být vyobrazen nějaký anglický gentleman. Zjistíte-li, že ten pán měl hodnost plukovníka, možná by vás napadlo, že by to mohl být také typický představitel anglosaského „colonela“ z britské armády. Není tomu tak. Je to muž původem z Podřipska, z té nejčeštější krajiny, kterou můžeme u nás najít. Však také Čechem byl, navzdory počeštěnému německému jménu Raichel, které rodiče vylepšili staročeským vlasteneckým Pravomilem. Tedy tím, kdo miluje pravdu. Takoví lidé, kteří to vezmou vážně, to nemívají v životě lehké. Zato číst jejich dobře literárně zpracovaný životopis je pro zájemce o naše dějiny ve dvacátém století přímo pochoutka. Ovšem, máte-li rádi pravdu, jako ji měl rád Pravomil.
U mnoha knih se píše, že „jeho osudy“ nejlépe (případně výrazně) dokumentují osud našeho národa. Ve skutečnosti pak takové spisky končí v okamžiku, kdy se skutečně začne něco zajímavého dít. Třeba jako pohádky, které končí svatbou, po které všichni „spokojeně žili až do smrti“. Zatímco v životě ten skutečný život začíná většinou právě až po svatbě. Knihy popisující osudy našich hrdinů v letech 1938 a dále, většinou končí tak nějak na jedno brdo.
V době komunismu, jak předkládal tehdejší tisk a literatura, byli na východní frontě jen kladní hrdinové. Které pak režim bohatě odměnil. Pak se to obrátilo a špatní byli ti, co bojovali na Východě, a dobří ti, co bojovali na Západě. To si ostatně dodnes myslí, jak je ve školách učí, většina obyvatel naší země. Kniha o Raichlovi dá těmhle pohádkám pořádnou ránu. Píše totiž pravdu. O tom, že Sovětský svaz nepouštěl uprchlíky z ČSR a protektorátu z gulagů jen tak, ale že se naši důstojníci a diplomaté usilovně snažili vyreklamovat všechny ty „mukly“, ale ne vždy se jim to podařilo. Oslavné tirády, které jsme doposud četli o Buzuluku, kde vznikal 1. československý samostatný polní prapor, je neúplný bez informace, že nikoli malá čs. občanů propuštěných z ruských gulagů se dostala do Buzuluku tak pozdě, že přes veškerou péči v tamní vojenské nemocnici zemřela. Jistě byli šťastní alespoň v tom, že zemřeli mezi svými a na bíle povlečené nemocniční posteli. A ne jako psi někde pohození na zem v sibiřském lágru. Mimochodem, nikdy jsem o nich neslyšel, ani o jejich hrobech.
Není smyslem informace převyprávět tuhle knížku, to mají rádi poněkud natvrdlí češtináři a tvůrci nových maturitních otázek.
Přečtěte si knížku sami. V ní se dozvíte o druhé světové válce a bojích v Rusku na východní frontě a o tamních bolševicích v jednotce Svobody víc, než jste, kdy slyšeli a četli. Raichl ví, o čem mluví, a má osobní zkušenosti. Teprve nedávno byly objeveny protokoly výslechů P. Reichla, které probíhaly se známou „přívětivostí“ KGB. Desítky stran, které jsme donedávna vůbec neznali. Jak Reichla KGB vyslýchala. A jistě budou pro čtenáře mimořádně zajímavé informace o životě a bojích 1. československého armádního sboru pohledem nejen přímého účastníka, ale i přesvědčeného odpůrce komunismu, který vše ve „Svobodově armádě“ prožil.
A pokud vás zajímá historie, lépe pochopíte, proč byli Svobodovi vojáci po válce mnohde tak nemilosrdní. Nejen že šli v bojích tři roky zničenou zemí, plnou mrtvol civilistů, zavražděných Němci. Ne nějakými abstraktnímu nacisty, ale Němci vyznávajícími heslo, že Slovan je podčlověk a je tedy možno ho beztrestně zavraždit.
Oni totiž ti stateční a čestní vojáci Wehrmachtu, jak je dnes popisuje kdejaká knížka u nás houfně vydávaná, bestiálně vraždili čs. vojáky i na Dukle, když už bylo jasné, že odplata je nemine. Se zajatými Čechoslováky zacházeli takto: Přitloukli je na vrata do kříže X, ruce a nohy přibité hřeby. Pak jim za živa vydloubali oči, uřízli přirození a nacpali do úst. Břicho jim většinou rozřízli tak, jako když se vyvrhuje prase. To sice Reichel tak podrobně nepopisuje podrobně, ale existuje dost jiných svědectví.
Popisem osvobození Československa většina knih o Svobodovcích končí, v této knize je to vlastně jen hutný úvod k poválečnému ději. Raichl byl totiž zpravodajský důstojník. A neměl se rád z politických důvodů s komunistou Reicinem, „osvětovým důstojníkem“ východního československého armádního sboru. Reicin udělal ve službách NKVD a KSČ po válce oslnivou kariéru, na Hlavní správě obranného zpravodajství (HS OBZ), residentuře NKVD, později nástupnické organizace ministerstvo vnitřních záležitostí (MVD). Poslal mnoho lidí do lágrů a na šibenice, aby pak sám skončil rozsudkem smrti ve Slánského procesu.
Osudy Raichla po válce byly podobné jako mnoha zahraničních vojáků. Našinci se pod vlivem bolševické propagandy a po zhoupnutí politické situace po roce 1989 domnívají, že likvidováni a zavírání a popravováni byli jen „západní vojáci“. Ve skutečnosti Sověti zlikvidovali i značnou část vojáků východní armády. Ti jim připadali velice nebezpeční. Věděli toho o bolševismu až moc!
Takže demokrat a odpůrce bolševismu, skončil, z hlediska Sovětů a sovětských poradců u nás, logicky ve vězení. Jenže Raichel se ne vzdal ani tam.
Kdo někdy viděl vojenskou pevnost, později věznici Leopoldov, ví, že utéct bylo skoro nemožné. Já měl tu strašnou zkušenost poznat, jak Leopoldov vypadá, při možnosti věznici navštívit. Na „návštěvě“ mého vězněného otce. „Návštěvy“, tedy většinou ženy a starší děti, byly shromážděny u jakéhosi domku snad kilometr od pevnosti. V určenou hodinu ozbrojení strážci sehnali lidský houf dohromady a hnali jej tak, jak to znáte z válečných filmů: jako dobytek k bráně věznice. Kolem pevnosti vysoké zdi a rozlehlá rovná pole. V době, kdy jsem tam byl na „návštěvě“, byl v Leopoldově vězněn třeba Šaňo Mach, bývalý ministr vnitra Slovenské republiky (známého u nás více jako Slovenský štát 1939-1945),ale také partyzánští velitelé z dob SNP, lidé z politických procesů jako dr. Husák a můj otec dr. Václav Vlk (více na Zvědavá kamera: Svědectví pro výstrahu, Česká televize).
Dále vyjmenovává web Politictivezni.cz tyto osoby vězněné v Leopoldově: československý generál Karel Kutlvašr, Karel Janoušek, spoluzakladatel československých perutí RAF a jediný Čechoslovák s britskou hodností Air MarshalI (ten byl vězněn spolu se zakladatelem protektorátního Kuratoria pro spolupráci s Němci Františkem Teunerem). Byli zde také armádní generál Jan Syrový, generálové Karel Mrázek, Josef Pešek, Antonín Pelich, František Nosál, novinář, publicista a spisovatel Vladimír Sís (ve věznici zemřel, protože mu bylo v těžké nemoci odepřeno lékařské ošetření), předseda vlády druhé republiky Rudolf Beran (ve věznici zemřel), sociálně demokratický poslanec Vojtěch Dundr (ve věznici zemřel), arcibiskup Karel Otčenášek, biskup Pavol Peter Gojdič (ve věznici zemřel), katolický intelektuál Josef Kostohryz, kněz Matěj Dominik Trčka (ve věznici zemřel), teolog Josef Petr Ondok či publicista Jiří Hejda.
Pevnost v rozlehlé rovině vypadá nedobytná, komunisté ji nechali neobyčejně silně strážit a je prakticky nepředstavitelné z ní utéct. Což se ovšem Raichlovi a jeho společníkům povedlo. Příběh jeho útěku, včetně toho, že jim na útěku pomohli i lidé, kteří byli oficiálně členy KSS (Komunistická strana Slovenska, povolená odnož KSČ), je neuvěřitelný. Řetěz těch, kdo uprchlíkům z komunistické věznice pomáhali (a často pak za to zaplatili), je dlouhý.
Takové ty dnešní jednoduché představy, kdo byl „hodný“ a kdo „špatný“, se ukazují jako hloupé. Svět je vždy složitější, a to i dnes.
Dovolím si vložit svůj malý příběh. V letech 1946-1949 jsme jezdili na letní byt na Slovensko. Byl tam dostatek kvalitního jídla a klid. Bydleli jsme vždy u bývalých partyzánů. Otec se s nimi znal z doby, kdy za války přes Slovensko a Bulharsko dopravovali do Turecka, tedy na svobodu, ilegály. Pracovníky spojeneckých rozvědek, odbojáře, kteří museli pryč, sestřelené letce a uprchlíky z lágrů (často Rusy) atd. Což šlo, tedy organizace útěků z Protektorátu ke Spojencům, z nemalé části přes dr. Husáka (úloha Šaňo Macha, s kterým se Husák osobně znal, není dodnes jasná. V každém případě to Mach nezarazil).
Zastavovali jsme se cestou na letní byt v Bratislavě u Husáka (otec byl zpočátku vládní zmocněnec). Fotku, jak sedím u Husáků na zahradě na skládací židli a vzadu stojí otec s Husákem, mi ukradli estébáci v roce 1970, když zatkli mého bratra s podezřením, že on a jeho přátelé (třeba šachový velmistr Luděk Pachman) organizovali anebo předem schvalovali sebevraždu Jana Palacha.
Tehdejší podmínky na Slovensku byly zajímavé. Jako klučík jsem viděl, jak hajný, bývalý partyzán, předával jídlo a informace „banderovcům“, kteří se probíjeli na Západ. Tehdy jsem to nechápal, až po letech mi to “hájník“ vysvětlil: „Banderovci bojovali proti Němcům. My taky. Nemají moc rádi Poláky, a to my na Oravě taky ne. A bolševici, proti kterým banderovci bojovali, to nebyli žádní naši přátelé.“
Nakonec se Raichel po velikém dobrodružství, přesně a jasně popsaném v knize, dostal na Západ. A vstoupil do Československé strážní roty zřízené při US Army. Že nevíte, co to bylo? Ta čs. strážní rota US army? No nedivte se, když boj proti bolševikům je u nás podle mínění mnoha intelektuálů, politiků a novinářů stále cosi podezřelého a možná protistátního! Tato Strážní rota měla být vlastně základem další čs. zahraniční armády - v případě konfliktu s Varšavskou smlouvou.
A až si tu knížku budete číst, jako já, na jeden zápřah, tak se dozvíte, že protikomunistický odboj v padesátých letech nebylo jen nějaké tištění letáků, jak se předstírá úředně.
Kniha o Pravomilu Raichlovi je výtečná a zásadní nejen tím, že ukazuje, co se dělo po roce 1945 a hlavně po roce1948. A taky nelakuje nic na růžovo. Přiznává, že i Raichlův bratr, voják Svobodovy armády, byl člen KSČ. A že mu na útěku pomohli nejen přesvědčení demokraté a vlastenci, ale i někteří komunisté. Třebas jen „kartotékoví“.
Knihu doplňuje velká fotografická příloha. A ne žádných propagačních fotek. Jako bonus ji doplnil J. Čvančara text jasnými a přesnými vysvětlivkami. O lidech, o kterých kniha mluví. Kdo byl kdo, co dělal a jaký měl osud. Ty podčárníky jsou mnohdy pro čtenáře objevnější než to, co doposud z té doby četl.
P.S. No, aby se zase neozvali různí chytrolíni. I já jsem po krátkou dobu v KSČ byl. Coby „reformní“. Když se téměř celý národ mylně domníval, že existuje nějaký „socialismus s lidskou tváří“. A že si budeme moci v rámci možností dělat, co bychom chtěli. Pak mne to rychle přešlo.