KNIHA: Japonský sen českého Okamury
Od těchto chvil se začíná rozvíjet příběh úspěšného mladého muže, který dokáže překonávat četné handicapy, ale zakrátko po získání českého
občanství a ovládnutí českého jazyka založil vlastní cestovní kancelář. Možná, že si vzpomeneme na rok 2002, kdy se mu podařilo zorganizovat v Praze Japonský týden, kdy sem přijelo dva tisíce japonských umělců, pořádaly se výstavy, hrála divadelní představení, ochutnávali jsme japonská jídla. Vše pojato ve velkorysém stylu s rozpočtem 200 miliónů korun, přičemž všechny akce byly pro návštěvníky zdarma. Vyplatilo se, už několik let jeho cestovní kancelář přiláká ročně do naší republiky 100 000 zvídavých Japonců a po 15 letech je největší japonskou cestovní kanceláří.
Se svými zkušenostmi byl zvolen viceprezidentem a mluvčím Asociace českých cestovních kanceláří, pravidelně komentuje, píše a hovoří v médiích nejen na témata cestovního ruchu, ale jeden čas byl i spolupracovníkem BBC jako odborník na problematiku Japonska, kterou ustavičně sleduje. Čte, píše, poslouchá, mluví v japonštině, nemůže ji přece zapomenout. Vysvětlil mně i význam svého jména: Okamura etymologicky znamená vesnici na kopci, přičemž Nakamura je vesnice uprostřed a Kanimura – vesnice pod kopcem. Úsměvné, kouzelné… Kromě českých pracovníků zaměstnává dvacet rodilých Japonců a spolu s ním jsou u nás spokojeni. Jejich šéf podle svých slov by dnes Prahu nevyměnil za žádnou jinou metropoli na světě. Přitom jako ředitel sjezdil všechny kontinenty kromě Antarktidy.
Objevil u nás možnosti podnikání (byrokracie je všude), také lidi, kteří mají dobré nápady a stále jsou takoví, kteří „to chtějí též zkusit“, mají množství nápadů, chybějí jim zkušenosti a finanční prostředky. Pro ně je určen pořad České televize „Den D“ (běžel už před lety v mnoha zemích světa), v němž pět investorů (vybírali je z 80 uchazečů, Tomio Okamura je mezi nimi) je ochotno podpořit svými penězi začínající podnikatele, kteří by rádi zbohatli na svém nápadu. Kupodivu – pořad láká neuvěřitelné množství nadšenců, kteří se chtějí prosadit.
To však neznamená, že dnes už špičkový odborník nevidí nedostatky v naší zemi. Ve své knize si bere na paškál nejen obehrané „paroubky“, „topolánky“, poslance parlamentu a členy vlády – i když s originalitou jemu vlastní a se šibalským úsměvem. Postrádá lepší nastavení tržního systému, z dlouhodobého hlediska je neúnosné stále přežívající a ubíjející rovnostářství, k prosperitě země patří takoví lidé, znamenající ve světě vrchol ve svém oboru, ale jen málokde vědí, že mají svůj český původ. Přitom tak malý národ dal světu již tolik významných osobností, což je dosti ojedinělé a ti, kteří chtějí dohánět svět by si měli uvědomit, jaké mimořádné bohatství už naše země vlastní.
Naproti tomu velkým zlem, které odrazuje zahraniční návštěvníky (mezi nimi je to velmi dobře známo a dále se šíří) je pověst o českých kapsářích, taxikářích a směnárnících - ti všichni okrádají cizince bezostyšně, nestoudně a téměř všude. Například jednání s odpovědnými místy o podvodech, jichž se dopouštějí směnárníci při výměně nebo nákupu cizích platidel, vedou do ztracena. Nedaří se je přimět k poctivosti, chybějí příslušná zákonná opatření, s nimiž si však zákonodárci a spíše finančníci nevědí rady. A toto říká zcela otevřeně člověk, který je představitelem cestovních kanceláří u nás i ve světě.
Nalezneme v té první Okamurově knize, která se záhy po svém vydání řadí mezi nejprodávanější, také mnoho osobních vyznání: jak to vidí Tomio - alkohol, kamarádi, přátelé, oblíbená dobrá jídla, samozřejmostí je jeho vztah k českým svátkům, vánocům velikonocům (jsem přece Čech!), nu – a pár receptů na závěr se zajímavými kombinacemi a zvláštnostmi. Nad přečtenou knihou je potěšující, jak je to úžasné, když člověk začíná od nuly a dopracuje se úspěšných výsledků. Kolik však takových osobností zplodila již naše země! Není spravedlivé, že upadají do zapomnění. Stále mají co říci dnešku. I tuto skutečnost nám taktně připomíná Tomio Okamura.
