Velice mne zaujala některá hlasování (a následná usnesení) Ústavního soudu. Domníval jsem se, asi mylně, že soudci této instituce
a) buď ústavu znají
b) nebo ji aspoň mají k dispozici.
c) inkriminovaný zákon posuzují podle ústavy a nikoliv dle svého subjektivního názoru.

V takovém případě jsou hlasování typu 8:7 zcela vyloučena, jde-li ovšem o právníky a ne o pouhé delegáty politických stran. Buď tedy ústavu neznají nebo se jí neřídí.

Není přece problém vzít si zákon a ústavu a porovnat je. Na to nemusí být člověk Einstein. Je-li v ústavě psáno např. že „zdravotnická péče je bezplatná“, pak jsou protiústavní nejen poplatky, ale i doplatky za léky, ba i zdravotní „pojištění“ tak, jak je praktikováno. Holt žádné placení za zdraví. Pak musí být hlasování 15:0 pro zrušení jakýchkoliv poplatků, ba i „pojištění“.

Jestliže ústava praví „zdravotnická péče je bezplatná, nestanoví-li zákon jinak,“ pak, jestliže zákon jinak stanoví, o protiústavní zákon nejde a opět musí být hlasování 15:0. Tedy, pokud jsou soudci právníci. I když jim to kvůli jejich politickému přesvědčení nejde pod fousy.

Jenže, jak jsem si ústavu přečetl, ono zdravotnictví tam vůbec zmíněno není, takže není co posuzovat a ÚS se tím snad vůbec nemá důvod zabývat. Nicméně v Listině základních práv a svobod, která je také částí ústavního práva ČR, ale je:

Článek 31
Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištěni právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.

To zdravotnictví jsem vzal jen jako příklad.

Tím naprosto nemíním posuzovat kvalitu této, poněkud horkou jehlou šité ústavy, při níž nezastupitelnou roli hrál Dr. Jičínský, tvůrce všech komunistických ústav. Nicméně platí a pokud se nám něco „protiústavního“ nelíbí nebo to naopak chceme, je třeba změnit ústavu a ne hlasováním Ústavního soudu prosazovat představy politických stran, té či oné.

Úvahy a prohlášení o „jiném právním názoru“ jsou směšné. Zákon či ústava něco říkají. Jestliže jsou víceznačné a připouštějí různý výklad („právní názor“), jsou špatné. Je tedy třeba je zpřesnit a hlavně dodržovat. Je zcela absurdní, jestli jeden soud „napaří“ pár let „natvrdo“ a odvolací za to osvobodí. Oba soudci by se měli zřejmě zodpovídat a rozhodnutí zdůvodnit, leč oni rozhodují „nezávisle“, občas i na zákonu či zdravém rozumu (což považuji za horší). Je to možná také tím, že soudce je jmenován ihned na doživotí a odpovědnost za rozsudek veškerá žádná (jedna soudkyně „uvěřila“ pachateli „že už bude hodnej“ a pustila ho, on týž večer zastřelil 2 lidi. Soudkyně? Nějaká zodpovědnost za smrt 2 lidí? Nic, rozhodla nezávisle…). Každý, co něco „zvorá“ nese za to zodpovědnost. Kromě soudců. Měli holt „jiný právní názor“ a „rozhodovali nezávisle“.

Kdysi byli učitelé jmenováni jako „učitel“ a mohli být kdykoliv přemístěni. Po 5ti letech dělali zkoušku způsobilosti, tzv. „způsobilku“ a byli jmenováni „definitivními učiteli“. Toho už mohli překládat jen za trest nebo s jeho souhlasem (aby se mohli usadit). Lékaři dělají atestace dodnes. Domnívám se, že by soudce, který zasahuje do osudů lidí velmi podstatně, měl pár (5?) let soudit pod supervizí zkušeného soudce, aby získal zkušenosti a až pak – po zkoušce (advokáti ji také dělají) - být teprve jmenován definitivním.