Zdánlivě jde o maličkost. Nikoli.

Jako tiskový mluvčí Úřadu pro vynálezy, metrologii a státní zkušebnictví jsem na přání svého šéfa vysedával na balkonu oné budovy, která dnes patří Národnímu muzeu, a sledoval zasedání tehdejšího Federálního shromáždění. Poslouchal jsem třeba nekonečný blábol jakéhosi slovenského poslance, který se rozhodl udivit svět vlastním výkladem ústavného poriadku. Zavětřil jsem tenkrát, neboť jsem cítil nebezpečí. Máme přeci v povaze hrát si s jazykem, osvojit si rychle kdejakou jazykovou vylomeninu, a vůbec to nemusí být jen pochycené z angličtiny, ano, ústavný poriadok mne ihned varoval, jeho českému zrozením jsem tudíž svědkem. Ústavní pořádek, říkal jsem si, to se bude líbit. Ostatně – vždyť kdo by si nepřál pořádek do věcí kolem ústavy?

Stalo se. Marně kdosi v jazykovém koutku upozorňoval, že jde o vyložený slovakismus, a jako předmět doličný předkládal Jízdní řád, slovensky Cestovný poriadok, všechno marně. Významní ústavní právníci pánové Pavlíček a Hřebejk sestavili a užitečnými komentáři doplnili dvousvazkové dílo nazvané Ústava a ústavní řád České republiky, vydané v roce 1994, o němž platilo, že ho má mít na stole přinejmenším každý zákonodárce. Marně. Ústavní pořádek se prostě líbil.

Že jde o nehoráznou pitomost, potvrzují sami právníci. Ti z praxe, i ti za katedrami. Shodují se pouze v tom, že ona pitomost se už příliš vžila, takže nikdo z nich se neodvažuje vzdorovat. Vyčnívat kvůli pitomosti. Takže nevyčnívají.

Vážený pane prezidente, všiml jsem si, že slovo řád pokládáte za vzácné. Prosím vás, kdyby náhodou někdy přišla řeč na Ústavu, zmiňte se o ústavním řádu. Uděláte-li to dvakrát, bude to hotová věc, fait accompli, a vy tím zametete za jedním úplně zbytečným neřádem. Čeština vám bude vděčná.