Zmatená metoda
Psí holčička Marly (Anna & Patrik) se má k světu. Hezky poslouchá, na povel sedne, přiběhne na zavolání, vede si na jedničku. Když jsem u mladých byl posledně, ještě se pokoušela skákat. Na to mám trik – když se mi pes opře tlapkami o nohy, udělám mu maličký podmet, ťuknu mu do stojných nohou, on se svalí a pak na mě skočí už jen jednou a pak nikdy.

Ljuba na to jde jinak – otočí se pejskovi zády. To je humánnější, dejme tomu holčičí metoda.
Takže jsem byl zase u mladých. Marly ke mně běžela, vítala, nechala se drbat -a neskočila.
Až když jsem se jí otočil zády… Poněkud zmatek v metodách!

To prase… ale které?
Už jsme se vraceli, ťapkali ulicemi Šmoulova, koukal jsem, abychom to stihli domů ještě před slejvákem. Najednou koukám, že si Nora nese něco v hubě.

Občas najde tenisák nebo pejskovskou hračku. Větví si nevšímá, to Gordon býval jiný borec, ten nám zásoboval krb. Přiblížil jsem se. Vidím cosi oblého, zeleného. Blesklo mi hlavou, že to je dětská rukavička, malý palčák. Pravda, v tuhle době děti moc nenosí palčáky, ale třeba někde ležel od zimy a Nora ho našla.

Přišel jsem ještě blíž. Byl to krajíc chleba, zelený od plísně.
Hned jsem Noře zkazil radost z úlovku a láteřil jsem na téma prase.
Prase, ne pes. Prase které zahodí krajíc chleba.

Dopadlo to dobře
Jednou se to stát muselo, ale dopadlo to dobře. Vypovím popořádku. Večer jsem zavelel „vyčůrat a spát‟. Pejskové vyběhli před dům. Ljuba za mnou volala, že zrovna byli venku, já na to, že je třeba ctít rituály. Gari vběhla dovnitř, Nora ještě chvilku obejdovala, ale pak taky šla domů. Popadl jsem ji, odnesl do patra, načež jsem šel do sprchy a do pyžama a spát. Ljuba ještě něco dělala a když šla spát, já už byl v limbu, takže nerozsvítila, aby mě neprobudila.

Těsně před usnutím slyšela zvenku štěkot. Ano, byla to Gari. Jak mi proklouzla zpátky na zahradu, to je záhada. Ještě větší záhada je, že štěkala: pejskové, kdy někde takhle uvíznu, zpravila jen sedí a čekají, jak to dopadne.

Jak je to možné
Seděli jsme s pejsky na terase, když se strhl docela prudký letní liják. Všiml jsem si toho jevu už dřív, ale teď mě napadlo to vyfotit: jak se zachová hejno komárů v dešti?

Nijak. Hejno se pohybuje jako oblak sem a tam, jednotliví členové chaoticky kmitají, každý na svou pěst, ale přece jsou čímsi spojeni do celku. Představuji si kinetickou energii kapky vody a tělíčko komára. Je to jako kdyby mi na záda dopadl kýbl, ale spíš sud vody. Nezaznamenal jsem ani jeden takový případ. Stačí komár uhnout? Má protikapkovou imunitu? Nebo je v tom něco jiného?

Nevím. Pejskům je to jedno.
Naštěstí přestalo pršet a můžeme se zabývat něčím jiným.