President Slovenské republiky podepsal zákon, kterým se mění název a de facto i složení vedení dvou veřejnoprávních médií. I letmým pohledem je patrné, o co jde...

Symptomatická je i změna názvu (Rozhlas a televize Slovenska – RTVS se mění na Slovenskou televizi a rozhlas STVR), kdy nejde jen o prostou záměnu písmenek týchž veřejnoprávních institucí, ale odstřižení se od minulého období a vytvoření čehosi nového.

Samozřejmě skončil dosavadní ředitel již zaniklé instituce. Do rady nového orgánu bude zvoleno 9 členů, přičemž 4 jmenuje ministryně kultury a 5 navolí parlament. Jelikož má v parlamentu většinu současná vládní koalice, je nepochybné, kdo v ní zasedne. Už jen z prostého důvodu. že premiér slovenské vlády Fico krátce po svém jmenování veřejně označil některá média za „nepřátelská“ a přestal s nimi komunikovat. Podobnou „organizační změnou“ prošlo již dříve sousední Maďarsko.

Je příznačné, že vláda (a to jakákoliv na celém světě) nemá tak úplně v lásce ta média, která ji nepodkuřují a kladou nepříjemné otázky. Naopak dává zelenou pochlebovačům, kteří se kladně vyjadřují i k těm největším pitomostem z úst vládních představitelů a zbytečně nešťourají tam, kde by – dle mínění představitelů moci – mělo zůstat zatemněno. Vyhlásit, že jistému médiu nebudu dávat jakékoliv rozhovory, jde přímo proti demokracii, neboť jak president státu, tak i premiér, ministři a poslanci jsou volení zástupci (placení z daní všech občanů státu) a nikoli soukromé osoby, kde do jejich podnikání a názorů opravdu nikomu nic není.

I u nás si pamatujeme některé výroky bývalé hlavy státu směrem k jistým médiím a nedávné projevy poslance Babiše, který veřejně doporučoval redaktorce České televize psychiatrickou léčbu, nebo jeho výroky, že někomu vyjádření dávat nebude. Zatím však žádný z českých politiků nenavrhl podobnou „transformaci“ podobného druhu, jak je tomu u našich východních sousedů, možná z obav, že ještě nenazrál čas pronést tuto nehoráznost veřejně a tak se stát cílem „nenávistné“ kampaně.

Shodou okolností je na Netflixu šestidílný seriál Hitler a nacisté. V prvním a druhém dílu je popsán mechanismus, jímž byla v Německu v 30. letech 20. století zlikvidována demokracie tzv. „výmarské republiky“ a nastolena diktatura nacismu. Jedním z klíčových momentů bylo postupné omezování až úplný zákaz opozičního tisku a veřejných projevů. Nemyslím si, že by na Slovensku situace dospěla až tak daleko, ale krok dopředu a kultivace demokracie to dnes rozhodně není.

Jsem zvědav , jak rozhodne Ústavní soud Slovenské republiky jako poslední pojistka. Jestli se najde nadpoloviční většina soudců, která tento paskvil pošle jako zmetek do stoupy nebo poslušně klekne a políbí prsten moci.

Čeká nás podobný osud? Těm, co jsou přesvědčeni, že se to nemůže stát, je třeba připomenout již zmíněné Německo před necelými sto lety a nejspíše i Slovensko ještě před cca 2 lety, kdy by toto nikoho nejspíše ani nenapadlo. Protesty sice nějaké byly, ale rozhodně ne takového rázu, aby vláda dala zpátečku. I u nás se objevují jedinci (a to nikoli jen pan Babiš), kteří by – pokud by se dostali k moci – zahájili stejnou kampaň proti veřejnoprávním médiím.

Každý, kdo si tu a tam pustí Českou televizi či rozhlas, musí připustit, že v ní/něm dostávají hlasy všichni, kteří jsou zastoupeni v zákonodárných sborech a to přes jasné doklady neschopnosti některých vyjádřit jedinou souvislou myšlenku či přinést aspoň náznak rozumného přístupu k věcem veřejným. Někdy jsou výroky natolik stupidní, že i nestranný redaktor chvíli mlčí, hledaje slova, jak by tohoto řečníka zachránil. Pocit, že obě zmíněná média někomu nadržují, je pouze a jen pocit, nikoli realita. Těm, co právě protestují, doporučuji sledovat týden Českou televizi mezi 19. a 20. hodinou. Jsem si jist, že tam stoprocentně objeví své favority i ty, co je nemůže ani cítit.

Potlačování názorů ve společnosti, ať jsou jakékoliv, je ošidné. Možná se to může zpočátku líbit. Z historie však víme, že to nikdy neskončilo dobře. Doufám, že si to voliči v České republice dobře uvědomují, jinak se časem nevyhneme katastrofě.