Média připomínají 100 dní ve funkci nového prezidenta, k čemuž se připojil sám Petr Pavel a jeho hradní tým. Na hodinové tiskové konferenci vyhodnocovali své úspěchy a splněné sliby. Jak vidíte tento symbolický počáteční interval funkčního období Petra Pavla vy?

Oněch sto dnů je opravdu jen symbol. Ve skutečnosti si nějaké hájení žádný zvolený politik nemůže dovolit. Musí konat v rámci mnoha neodkladných agend už od prvních dnů. A politik manekýn či manekýnka také dělat dojem, že. Na druhou stranu jsme tu odjakživa měli mediální miláčky a mediální otloukánky. Těm druhým se podsouvalo kdeco při jakékoli příležitosti, mediální mazánkové bývali vždy hýčkáni ne sto dnů, ale po celou věčnost. A prezident Pavel? Koná přesně tak, jak se dalo čekat. Máme prezidentem figuru, ne nositele vlastní politické myšlenky.

Pozoruhodné bylo samotné aranžmá tiskové konference. Víc času než prezident hovořili různí zaměstnanci KPR a Pavel stál vzadu. Odhadem 60-70 procent času prezident mlčel. Jak to vnímáte vy s ohledem na svou zkušenost na Hradě? Je to důstojné k úřadu hlavy státu?

Z té tiskovky jsem viděl jen kousek, ale zas tak moc mě v tomto ohledu nepřekvapila. Prezident Pavel nekandidoval jako nositel nějakého jasného autentického programu. Programu, za který by už desítky let sám bojoval, který by v ohni debat, bojů, střetů, kampaní a sporů, prosazoval a hájil. On kandidoval coby vítěz castingu. Zájmové skupiny hledaly někoho, z koho by mohly udělat obecně přijatelnou figurínu, do které by si každý občan, každý volič mohl promítnout cokoli a nebyl by u toho „rušen“ žádným pevným názorem vybraného kandidáta. Ten casting mohl vyhrát i třeba známý sportovec, zpěvačka, herec, kdokoli. Prostě nějaký Čaput nebo Kisková. Asi holt je taková doba. Zájmové skupiny budou místo sebe strkat líbivé loutky, které dovedou jíst příborem a nosit oblek. Průšvih nastane (a ten nastane nutně dříve nebo později), když se po figuríně chce nějaký projev samostatného myšlení, nějaký názor, nějaká vlastní úvaha namísto kýmsi předem připravených frází.

Stalo se dříve někdy, aby při tiskové konferenci Václav Klaus stál opodál a sledoval, jak se u pultíku střídáte například Vy, pan kancléř Weigl, pan Hájek, pan Forejt a další?

Nikdy! K tomu přece nějaký úředník nemůže mít žádný mandát. Úředník může maximálně tiskovou konferenci uvádět, moderovat, může vyvolávat, udělovat slovo. Ne si vzít slovo sám. Ne, to by za nás bylo nepředstavitelné. Ani za prezidenta Havla nic takového nepamatuju.

Prezident dosud nebyl příliš kritizován. Vládou vůbec, což je pochopitelné, ale i sněmovní opozice je k němu mírná. O čem to svědčí? Je to důkaz „spojování společnosti“ nebo se prezident vyhýbá čemukoli, co by se mohlo lidem nelíbit?

Kdo nemá názory, toho těžko chválit i těžko kritizovat. Není čeho se chytit. Jenže takhle ústavní roli nelze provozovat donekonečna. Přijdu chvíle, kdy se začne lámat chleba. Chvíle, kterých se tolik báli Kisková a Čaput. A stejně pro ně taková chvíle nakonec přišla. A to lidem otevřelo oči.

Pamatuji si, že když při nějaké příležitosti vystoupil prezident Klaus či po něm prezident Zeman, vždy se o těch projevech mluvilo, média ho rozebírala. To se teď neděje. Proč? Nejsou snad myšlenky současné hlavy státu zajímavé?

Politik, který neprovokuje, nevyvolává kontroverze, nebudí vášně, rozhořčené debaty, který nedodává impulsy k přemýšlení, ke vztekání, k analýzám, to je jen kluzká ryba. Ale i ta nakonec bude jednou konfrontována s tématem, od kterého nebude možné uplavat. A žádný z napovídačů zrovna nebude poruce. Ale abych jen nekritizoval: o víkendu se prezident Pavel mihl na Festivalu mikropivovarů na Pražském hradě, což jsme my, pivní fandové, ocenili jako jistou formu podpory.

Výjimkou v dosavadním prezidentově působení byl snad jen proslov při Terezínské tryzně, kdy Pavel hovořil o „zločinech našich předků, ze kterých se musíme poučit“. I tato slova ale téměř zapadla, většina médií to nerozebírala a Česká televize dokonce jeho citaci mírně poupravila, aby vyzněla lépe. Zaznamenal jste to? Jak je možné, že prakticky neproběhla veřejná diskuse o tom, jaké zločiny měl na mysli, proč to řekl zrovna v souvislosti s holocaustem atd.?

Naše národní dějiny nejsou jen zdrojem hrdosti. Jsou i zdrojem poučení ze selhání. A nesmíme se stydět mluvit ani o jednom. Ale jsou chvíle, kdy sypání si popele na hlavu nemůže být vykládáno jinak, než jako znevážení památky těch, ze kterých ten popel pochází.

Pro PL se ptal Radim Panenka