Nejvyšší státní vyznamenání České republiky, Řád Bílého lva, letos obdržel i Karel Schwarzenberg, ale jeho zdravotní stav mu nedovolil, aby ho převzal osobně.

Karel Schwarzenberg se narodil 10. prosince 1937 v pražské v porodnici v Bubenči, od konce roku 1948, po vyvlastnění rodinného majetku, žil do roku 1990 v Rakousku, v občanském průkazu měl napsáno v rubrice povolání: Lesník a hostinský. V Německu, kde stojí zámek Schwarzenberg, podle kterého se jmenuje, má dodnes i šlechtický titul a celé jeho jméno zní: Karel Jan Josef Norbert Bedřich Antonín Vratislav Menas, XII. kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu a vévoda v Českém Krumlově. Vychován byl bilingvně. Po návratu do Čech zjistil, že má i československé občanství, zapomněli mu ho odebrat.

Karla Schwarzenberga jsem poznal v exilu a když jsme začátkem roku 1989 spolu pracovali ve Vídni ve Schwarzenberském paláci na naší první společné knize Knížecí život, zvonil tam stále telefon a hlavním tématem všech rozhovorů bylo Československo. Spíš jsem měl dojem, že jsem u československého velvyslance než u bývalého šlechtice v exilu. Když jsem se k tomuto prvnímu dojmu přiznal, odpověděl mi: „Nesmíme zapomenout, že pro šlechtu je nejdůležitější, zrovna tak jako pro každého sedláka, zem, pozemek, a tudíž její vlastenectví vzniká právě z tohoto vztahu k půdě, zatímco stav měšťanský si vlastenectví definoval vztahem k jazyku, … protože vzestup tohoto stavu byl závislý na rozvoji obchodu a školství.“ A pak dodal: „Já vyrostl na Orlíku a tam patřím.“

Karel Schwarzenberg na rozdíl od svého otce dějiny nikdy nestudoval, ale v dějinách vyrostl, protože ho od mládí obklopovaly. Na Orlíku třeba najdeme obraz Adolfa, jak bojuje s Turky v roce 1550, od té doby má rod v erbu hlavu Turka s havranem a rovněž tam najdeme mapu, kterou daroval Napoleon po bitvě u Slavkova v roce 1805 maršálkovi knížeti Karlovi, který ho porazil u Lipska, a tak by se dalo pokračovat. Tehdy mi připomenul i slova Karla III., která pronesl roku 1871: „Chceme hájit práv těch, co naše síly stačí, nechť stane se cokoliv, až do těch hrdel a statků.“ Tím bylo míněno státoprávní postavení Koruny české. A otec Karla Schwarzenberga, byl i autorem Prohlášení historické šlechty ze září 1939 adresované prezidentu Háchovi, kde stálo: „Jádro tohoto stavu vždy patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem…“

Proto po návratu do Čech byl jmenován prvním kancléřem prezidenta republiky, v rámci restitucí mu byl vrácen majetek jeho otce. Později byl ministrem zahraničí, senátorem, předsedou strany TOP 09 a od roku 2010 poslancem a v roce 2013 i kandidoval na prezidenta. V současní době je v poradním týmu prezidenta Petra Pavla.

A není se čemu divit: Většinu státníků znal Karel Schwarzenberg z domova, protože jeho matka, původně Fürstenbergová, jejíž předek byl nejvyšší purkrabí Království českého, vedla ve Vídni nejznámější salon, ten ještě v padesátých letech sloužil jako hlavní komunikační prostor. A Karel Schwarzenberg, když v roce 1965 se v jeho osobě zase spojily obě rodové větve, na tuto tradici navázal: státní důležitá setkání se konala a návštěvy se ubytovávaly v jeho vídeňském hotelu.

Psáno pro ČRo Plus.