18.8.2022 | Svátek má Helena


HISTORIE: Vznik a zánik plánů na Československo-polskou federaci

28.6.2022

Aleš Uhlíř

Historické zkušenosti dokládají, že federativní uspořádání dvou členských států nepředstavuje nějakou trvalou stabilitu. Je zde příklad československé federace vzniklé v roce 1968, v níž osud federace v roce 1990 zasáhla tzv. „pomlčková válka“ a krátce nato federace 31. 12. 1992 zanikla. Podívejme se na dnes takřka zapomenutou přípravu Československo-polské federace. Nešlo o pouhé úvahy, nýbrž o dotažení projektu do poměrně pokročilé fáze. Na výsledky práce československých a polských diplomatů se později odvolávala komise, která pracovala na zásadách federace belgicko-holandsko-lucemburské.

Vše začalo společnou deklarací československé a polské vlády v Londýně 11. 11. 1940 o plánovaném budoucím těsném politickém a hospodářském spojenectví obou států. „Uzavírajíce jednou provždy období dávné nevraživosti a sporů a berouce v úvahu společné základní zájmy“, dohodly se Československo a Polsko na vytváření užšího politického a hospodářského spojenectví. Britská vláda ve federativní koncepci viděla záruku lepších poměrů ve střední Evropě. Toto stanovisko krátce po deklaraci potvrdil v parlamentu ministerský předseda Velké Británie Winston Churchill. 19. 1. 1942 je uzavřena dohoda o zásadách poválečného spojenectví.

Československo-polská jednání pokračovala a 17. 5. 1943 informoval Hubert Ripka na zasedání československé Státní rady o vážných rozporech vyvolaných polskou politikou. Polsko si totiž chtělo udržet územní zisky (Zaolží) a podporovalo maďarskou protičeskoslovenskou politiku. Navíc zde byl rozdíl v postoji k Sovětskému svazu. Přitom představitelé obou emigrací, Edvard Beneš a Wladyslaw Sikorski a jejich nejbližší spolupracovníci o vytvoření federace usilovali a byli ochotni přistoupit na omezení státní suverenity ve prospěch společných orgánů. Byla zde však bariéra ve stylu politické kultury. Polský přístup byl elitářský, československý byl vzdálen od politického romantismu a držel se reality. Poláci v tom viděli „plebejství“.

Zaolží, které Polsko na úkor Československa získalo v roce 1938 a za žádnou cenu se jej nechtělo vzdát, byla přitom ve srovnání s předválečnými vztahy obou zemí maličkost. O československo-polských vztazích před vypuknutím války a v průběhu války se na stránkách Neviditelného psa psalo v článku My a Polsko z 5. 9. 2019. Po pádu Polska v září 1939 se osudy obou států sblížily. Jejich představitelé se ocitli v emigraci a idea užšího spojenectví se zdála reálná. Polská strana trvala na integritě celého území polského státu v jeho předválečných hranicích. Byly zde ale také rozdílné názory na průběh a ukončení války. Když Beneš při osobním setkání se Sikorskim 26. 1. 1941 řekl, že počítá s brzkým vstupem Sovětského svazu do války, Sikorského to překvapilo. Počítal totiž s podobným průběhem jako v předcházející válce. Anglii se dostane pomoci ze Spojených států, osvobozená Francie se přidá proti Německu a to bude poraženo. Sikorski byl zděšen Benešovým názorem, že bez Sovětského svazu nelze válku vyhrát. Beneš se mu to snažil vysvětlit. „Nepřesvědčil jsem ho“, napsal o tom Beneš později.

Koordinační výbor a komise pro detailní úpravu federace intenzivně jednaly od ledna do dubna 1941. Věci byly propracovány do nejmenších detailů. Po vstupu Sovětského svazu do války 22. 6. 1941 se ukázal rozdílný poměr Československa a Polska k Sovětskému svazu. „Nemůžeme vstoupit do federace s polskými aristokraty“, řekl Beneš v červnu 1942 při jednání s Molotovem v Londýně a zdůraznil požadavek demokratizace Polska. V hraničním sporu Polska se Sovětským svazem zaujal neutralitu. Molotov prohlásil, že Sovětský svaz nemá proti federativnímu projektu námitky. V tu dobu už ale československo-polská federace nebyla aktuálním tématem. V kruzích československé emigrace vyvolala značné pobouření kniha Wielki naród (Velký národ) od Adama Doboszynského, podle něhož Češi přestali být národem v 17. století a Slováci národem nikdy nebyli.

Na polský návrh předložený Janu Masarykovi 24. 9. 1942, kterým Poláci požadovali zahájit práce ve společné vojenské komisi, odpověděl Beneš v československé Státní radě: „Přestože myšlenka federace menších států střední Evropy byla přijata od samého začátku se skutečně všeobecným uznáním jako základ budoucího míru v poválečné Evropě, nevyjasněná situace ve střední Evropě neumožňuje československé vládě, aby přijala závazky a učinila definitivní rozhodnutí, pokud jde o konfederaci s Polskem, respektive středoevropské uspořádání v širším smyslu vůbec, bez předběžného souhlasu některých velmocí“.

Polský historik Zbigniew Markowski, který se v roce 1987 plánem Československo-polské federace zabýval, viděl chyby na obou stranách. Češi se podle něj báli zatažení do konfliktu se Sovětským svazem a také měli obavu, že spojení s chudším Polskem se negativně odrazí na životní úrovni československých obyvatel. Zřejmě to bude ale složitější. Historie ukazuje, že jsou věci, které se nemění, nelze se o nich dohodnout a každý bude trvat na svém stanovisku. Většina těch křivd může být skrytých a navenek jde třeba jen o „pomlčky“ jak tomu bylo v československé federaci. Vzájemně způsobené křivdy v nikdy neuskutečněné Československo-polské federaci již byly výraznější, ale vše se stále pohybovalo na úrovni diplomacie a výměny názorů. Podle zprávy na novinky.cz Poláci koketují s ideou konfederace s Ukrajinou z 24. 6. 2022 (zmiňuje i možnost federace) je pro takové uspořádání podpora mezi některými politiky v Polsku. „Jsme svědky historických změn, a proto musíme připravit půdu pro vznik nového polsko-ukrajinského federativního státu“, říká polský politolog Marek Budzisz. Argumenty jsou společný nepřítel, kultura, blízký jazyk a sdílená historie. Část té sdílené polsko-ukrajinské historie je známá. Posuzováno historickým měřítkem je nedávná. Můžeme ji například vidět v polském filmu Volyň z roku 2016.