Československo-polské vztahy před vypuknutím a v průběhu druhé světové války

Vztahy Československa a Německa od roku 1933, kdy se dostal k moci Adolf Hitler, jsou dostatečně známy. Pro tehdejší Německo bylo Československo úhlavním nepřítelem, německá oficiální propaganda líčila útisk německé menšiny v československém pohraničí, jehož zfanatizované obyvatelstvo pak s jásotem přivítalo své přičlenění k Říši po Mnichovu 1938. Politická reprezentace evropských velmocí (někdejších spojenců Československa) chvíli žila v domnění, že válka byla diplomacií odvrácena. Ani okupace okleštěného zbytku Československa 15. března 1939, která byla porušením Mnichovské dohody z 30. září 1938, nebyla důvodem k válce. Hitler se domníval, že se stejně snadno, bez vojenského zásahu Francie a Velké Británie, zmocní i Polska. To mu nevyšlo a 1. září 1939 vypukla druhá světová válka. Poláci byli jen další obětí německé rozpínavosti. Zničující porážka vedla k tragédii polského národa. Podíl na ní měla polská politická reprezentace, která Polsko považovala za spojence Německa. Těšila se na územní zisky, které se Polsku dostanou při německé expanzi.

Česko-polské a po vzniku Československa československo-polské vztahy byly většinou přátelské. Po roce 1918 vznikl spor o Těšínsko. To je od 24. srpna 1335, kdy byla v Trenčíně uzavřena za osobní účasti Jana Lucemburského dohoda mezi zástupci českého, polského a uherského království stvrzující „věčný pokoj mezi Čechami a Polskem“ součástí českého státu. Spory o státní hranici na Těšínsku po rozpadu Rakouska-Uherska byly dány komplikovanou národnostní situací. Brzy se však urovnaly. Jakmile se 30. ledna 1933 dostal v Německu k moci Adolf Hitler, vše se změnilo.

Polské nepřátelství bylo zahájeno 24. ledna 1934 ostrým článkem. Gazetta Polska ten den píše: „Těšínsko je nesmírně cenný kus polské země, která zůstala na neznámou dobu mimo polské hranice.“ Dne 26. ledna 1934 po dlouhém utajovaném vyjednávání uzavírají Německo a Polsko dohodu, potvrzující mezi nimi mír na dobu 10 let. Mezi Německem a Polskem bylo mimo jiné ujednáno, že „podpora a záruka trvalého míru mezi jejich zeměmi je podstatným předpokladem všeobecného míru v Evropě“, což se nakonec 1. září 1939 také potvrdilo. Nacistický tisk se raduje a popisuje zděšení, které nastalo v Praze, která nebyla o dohodě předem informována. Od uzavření této dohody se podle německých komentářů množí znaky vzrůstajícího polsko-českého napětí od týdne k týdnu. Dohoda je potvrzením, že Polsko se odvrací od československého projektu založeného na spolupráci s Francií a nezamýšlí přijímat žádné závazky týkající se Československa. A věci se dávají do pohybu pod taktovkou Německa.

Snahy československé vlády o spolupráci s Polskem tím končí, je pohřbena také arbitrážní dohoda československo-polská z roku 1925. Pak už následuje jen nepřátelská kampaň organizovaná ve velkém měřítku, která vede k polské okupaci podstatné části Těšínska po Mnichovské dohodě.

Polský generální konzul v Moravské Ostravě Ripa s přátelskými vztahy k Československu je nahrazen protičeskoslovenským štváčem Malhommem. Nacistický tisk jásá a dává Malhomma za vzor. „Mnozí zahraniční Němci si přejí,“ píše se v Německu, „aby zástupci Německé říše rozvíjeli podobnou pohyblivost a vzdali se své, často příliš tuhé zdrženlivosti.“ Nepokrytě se hovoří o iredentismu a Moravské Ostravě jako „Achillově patě českého státu“.

Útoky polského tisku proti Československu jsou na denním pořádku. „Celé období 15 let je pro Poláky na druhé straně Olše jediným řetězem utrpení a pronásledování,“ píše 31. 7. 1935 Kurjer Codzienny a líčí hrůzy údajného českého teroru. „Setrvejte a vyčkejte,“ vzkazuje polské menšině v Československu. Polska Zbrojna z 28. 7. 1935píše: „Češi na Těšínsku provádějí vyhlazovací politiku s pruskou bezohledností…za pohraniční řekou Olšou je pod českým terorem 150 000 polských lidí, očekávajících od Polska záchranu a pomoc.“

Takových článků je nepřeberné množství. Polská propaganda proti Československu jede na plné obrátky. Vycházejí knihy polských historiků o Československu, které vzniklo díky francouzské zaslepenosti, Češi jsou v nich nazýváni „banditi“ a „zločinci“, „parvenuové svobod“. „S Čechy nás nyní dělí všechno a nespojuje nic,“ píše v knize Czesi Tomasz Janowicz, vlastním jménem Tadeusz Stapiński, bývalý úředník polského konzulátu v Moravské Ostravě. Někteří Poláci už považují Polsko za velmoc, jako například Adolf Bochenski, který ve své knize Mezi Německem a Ruskem parceluje státy a doporučuje, komu které území přičlenit. Tatry patří etnograficky a historicky Polsku, Spiš a Orava se také přičlení k Polsku. To nejsou v Polsku ojedinělé názory. Představa velkého Polska je nakažlivá, opravují se učebnice, mapy atd. Rozhlas z Katovic denně systematicky útočí proti Československu. Český národ je nazýván „sběří“, každý Čech v Polsku je „přivandrovalec“ a „špicl“, hovoří se o „českém barbarství“. „Československo je přeplněno sovětskými letišti a důstojníky,“ píše se v polské publikaci z roku 1936 ve stylu goebelsovské propagandy.

Dne 18. 3. 1934 po oslavě narozenin maršála Pilsudského vnikají do budovy československého vyslanectví ve Varšavě násilníci, pořádají se protičeskoslovenské demonstrace s hesly „Ostravica-granica“. Poláci vracejí československé řády a jsou sestavovány „černé listiny“. Třeba Poláků, kteří se jeli rekreovat do českých lázní.

V roce 1935 útoky polské zahraniční politiky proti Československu zesílily. Varšava nebyla spokojena s volebními výsledky v československém pohraničí s polskou menšinou. Poláci na Těšínsku se prostě neradikalizovali podle představ polské vlády. Zatímco Sudetoněmecká strana v parlamentních volbách roku 1935 uspěla, protože propagandě vedené z Německa se podařilo vytvořit obraz utlačované sudetoněmecké menšiny, polská vláda v tom velký úspěch neměla. Polská menšina k Polsku nechtěla a protičeskoslovenské tendence odmítala. Hned po volbách teroristé přicházející z Polska demolovali české školy, prováděli atentáty na železniční trať. Zahraniční hordy bojůvkářů posílaných přes hranici z Polska ničí české školy v Dobré, Líštné, Něžborech, Vendryni, rozšlapávají obrazy prezidenta Masaryka, znaky Československa, vyvěšují se polské orlice. Vyhazují koleje dráhy vedoucí na Slovensko.

V říjnu roku 1938 Polsko zneužilo Mnichovskou dohodu a zaútočilo na Těšínsko. Anektovalo tehdejší okresy Český Těšín, Fryštát a několik obcí okresu Frýdek. Moravská města byla plná lidí, kteří museli ze dne na den z Těšínska odejít. Teprve tím vznikla na české straně vůči Polákům nevraživost. Pamětníci vypuknutí války 1. září 1939 německým útokem na Polsko vzpomínali, jak s určitou škodolibostí reagovali Češi v Moravské Ostravě a jejím okolí na velikášské vysílání polského rozhlasu. Poláci prý Čechům doporučovali, aby se přemístili z důvodu vlastní bezpečnosti až k Přerovu, protože polská ofenziva pronikne až na severní Moravu. Lidé se pak dívali na oblohu, zda uvidí alespoň nějaké polské letadlo. Nedělo se vůbec nic, byl klid.

Polská politická reprezentace způsobila polskému národu strašnou katastrofu. Válce se jistě zabránit nedalo, Hitler byl už dávno rozhodnut. Avšak přisluhováním Německu, odmítáním spolupráce s Československem a snahou podílet se spolu s Německem na územních ziscích, tím vším byl průběh války ovlivněn. Mohla vypuknout dříve, Hitler mohl být vyřízen před Mnichovskou dohodou, k níž nemuselo vůbec dojít, nebo po okupaci zbytku Československa a válka nemusela trvat dlouhých šest let. Najednou se Češi a Poláci ocitli „na jedné lodi“. V oficiálních vztazích se ale toho mezi nimi co se týče polské anexe Těšínska a postoje polské reprezentace k reprezentaci československé ani v londýnské emigraci moc nezměnilo.

Je až neuvěřitelné, že do polské publikace s názvem Válka o Slezsko vydané roku 1941 v Londýně přispěly oficiální polské osobnosti, které obhajovaly polskou anexi Těšínska. Poláci byli v londýnském exilu publikačně velmi aktivní. Časté jsou emotivní, útočné a urážlivé články zaměřené proti Čechům. V jednom takovém článku byl dokonce napadán Petr Bezruč, který údajně „polské Těšínsko“ nesprávně považoval z českou zemi. Poláci vzrušeně polemizují s českými publikace, které vycházejí v Londýně a v nichž se neuznává polská anexe Těšínska. Došlo až na naprosté absurdity. Vždy se najde nějaký užitečný idiot. Poláci se dovolávali názorů českého historika a archiváře Aloise Adamuse (1879 Kunčice u Ostravy - 1964 Kosmonosy), který řekl spisovateli Vojtěchu Martínkovi, že nikdo na slezské a východomoravské straně nemá právo hlásit se k české národnosti, tedy ani ne Martínek, protože „celý kraj až na Valašsko jest osídlen původním živlem polským“. Poláci žijící v hrůzných poměrech pod německou okupací proklínali své předválečné politické vůdce, kteří se spojili s Německem. Postoj politické reprezentace v Londýně se v otázce územních nároků vůči Československu nezměnil.

Roku 1940 byla v Londýně vydána oficiální polská publikace v angličtině s názvem Sousedé Polska jsou jeho přátelé, nicméně na mapě v této publikaci je anektované Těšínsko zakresleno v Polsku. V letech 1941 – 1942 vychází v Londýně několik polských publikací, některé i v angličtině, ve kterých se o Československu, jeho politické reprezentaci a Češích píše nepříznivě. V knize důstojníka polské armády Adama Dobroszyńského Velký národ, vydané roku 1941, je hrubým způsobem urážen český národ. Autor polemizuje, zda jsou Češi vůbec národem, a dochází k závěru, že národem nejsou. Pohrdavě se vyjadřuje o československých letcích slovy „…četl jsem, že létá kdesi jakási eskadra… A přece Češi vyemigrovali na západ o půl roku dříve než Poláci….“ To nebyly ojedinělé případy či výstřelky jedinců, nýbrž názory v souladu s postoji polské exilové reprezentace. V podstatě se dá říct, že se v londýnské emigraci ve vzájemných vztazích moc nezměnilo. Před válkou se prezident Beneš marně snažil o dohodu a dorozumění s Polskem a ani za války v exilu nebylo snadné najít společnou řeč. Velmoci anulovaly Mnichov, ale polská reprezentace v Londýně se po Mnichovu anektovaného Těšínska nechtěla vzdát. V historii se mnoho věcí mění, ale některé v pozadí stále zůstávají. Ani zde letmo zmíněná historie se nedá oddělit od 2. světové války, jejíž výročí – 80. let od vypuknutí - bylo nedávno připomínáno.

Pozn.: Uvedené skutečnosti, názvy publikací, citace aj. byly převzaty z publikace Františka Uhlíře Těšínské Slezsko, část I. – III., studie z politiky národnostní a hospodářsko-sociální, napsané v Londýně a vydané s předmluvou Huberta Ripky v Moravské Ostravě v lednu 1946.