2.10.2022 | Svátek má Olívie, Oliver


HISTORIE: Skutečný otec obce Antonín Ferdinand Pustka

16.8.2022

Čtvrtého května 1877 se v tehdejších Velkých Kunčicích pod Radhoštěm narodil jako druhorozený syn Antonín Ferdinand Pustka (1877-1960) a ještě týž den (podle rodného a křestního listu) byl pokřtěn. Jeho tatínkem byl rolník Štěpán Pustka, syn Františka Pustky, rolníka z Malých Kunčic a jeho manželky Barbory rozené Mojžíškové, také z Malých Kunčic. Maminkou novorozeného chlapce byla Veronika Pustková - Kokšová, dcera rolníka Františka Kokše z Velkých Kunčic pod Radhoštěm a jeho manželky Veroniky, rozené Hlaváčové (z rodiny kunčických fojtů Hlaváčů). Křtil P. Josef Brázdil, kmotry mu byli Jan Řezníček, zahradník ve Velkých Kunčicích pod Radhoštěm a jeho žena Marianna. Jako „Babka“ (tak se označovala kdysi porodní asistentka) je uvedena Johanna Válková, z č. 70 ve Velkých Kunčicích pod Radhoštěm.

pust

V té době běhal již po dvoře Pustkovic statku šestiletý Josef, který přišel na svět v únoru 1871. Od mládí miloval les a po lesnických studiích přijal místo hajného na břeclavském panství (bydlel v Moravské Nové Vsi), které patřilo Lichtensteinům. Bohužel, 24. června 1899 byl hajný Josef Pustka, jeden z potomků posledního kunčického fojta, z astřelen pytlákem Salajkou. Bylo mu 28. let a čtyři měsíce. Místní občané postavili na místě skonu Josefa Pustky pamětní křížek a na jeho hrobě vztyčili malý obelisk. Tři roky na to, v roce 1902, puklo mamince Veronice želem srdce. Nemohla se vyrovnat se ztrátou prvního syna. V roce 1954 k uctění památky 55. výročí úmrtí Josefa Pustky položili na jeho hrob květiny Antonín Ferdinand Pustka se Štěpánem Tabáškem ml. (1929-2010).

1. května 1893 rozhodl místní národopisný odbor ve Frenštátě pod Radhoštěm zorganizovat „Národopisnou, průmyslovou, uměleckou a školskou výstavku“ v rámci dlouho připravované Národopisné výstavy českoslovanské, která měla být původně v roce 1893 v Praze. Během několika měsíců se frenštátským podařilo sesbírat značné množství národopisného materiálu nejen z Frenštátu, ale i z okolních obcí (Trojanovice, Hukvaldy, Kozlovice, Štramberk, Lichnov, Čeladná, Hodslavice, Frýdlant, Tichá). V rámci programu byla předvedena valašská svatba (Trojanovice) a místní písně a tance (Kozlovice). Ovšem hrálo se a zpívalo každý den. Zpívaly se i místní málo známé písně a to také díky Antonínu Ferdinandovi Pustkovi. Na jaře 1892 za ním přišel až na pole jeho bývalý učitel z měšťanky Karel Kálal (1860-1930; na snímku vlevo) s tím, zda by nesebíral v okolí alespoň padesát písniček, které si mladí i staří prozpěvují. Patnáctiletý mladík nemohl bývalému a stále milovanému učiteli nic odepřít. Nakonec jich za rok nasbíral dvakrát padesát a to i přesto, že starý Pustka této muzikantské činnosti (syn se potajmu učil na flétnu a na housle) mnoho nepřál. Antonínem sebrané písničky i s notovými záznamy byly vystaveny v 1. třídě frenštátské chlapecké měšťanské školy, v níž se krajinská výstavka konala. Byla otevřena 13. srpna 1893 a trvala až do 22. srpna téhož roku. Setkala se s velkým ohlasem. Například z Moravské Ostravy přijel zvláštní vlak se sedmi sty návštěvníky. Těch bylo nakonec celkem přes čtyři tisíce. Čistý zisk činil téměř 600 zlatých. A mladý Pustka, který si osobně na výstavě kontroloval jaký je o písně zájem, v jejich sběru nadále pokračoval. Když v noci pásal koně, přiházeli k jeho ohni mladí i staří, zpívali a sběratel pilně zapisoval. Písničky přibývaly a v hlavě mladého muže se rodil plán, že by mohl svoji sbírku vydat někdy i tiskem. Což mu tak trochu později „překazil“ hudební skladatel a hukvaldský rodák Leoš Janáček (1854-1928). V roce 1895 se Antonín poprvé setkal s Leošem Janáčkem. Ten připravoval tanečnice a tanečníky z Kozlovic a kunčickou cimbálovou skupinu bratří Válků k vystoupení na Národopisné výstavě českoslovanské, která byla zahájena na výstavišti v pražské Královské oboře dne 15. května 1895. Akce byla znamenitá a velice úspěšná, Valaši zaujali vším, co předvedli. V rámci „národopisné dědiny“ byla otevřena hospoda „Na posledním groši“. Válkovu kapelu odtud nechtěli i po skončení výstavy vůbec pustit. Stala se mimo jiné dostaveníčkem literátů a spisovatelů. Morava se na výstavě vůbec vyznamenala. K vidění byl horácký statek z Velkého Meziříčí, hanácký statek z Litovle, opavský statek slezský, těšínská chalupa z Orlové a kopaničářská chalupa ze Starého Hrozenkova. Vrcholem všeho byla ovšem valašská osada, jejíž koncepci zpracoval Dušan Jurkovič. Takže byla k vidění chalupa z horské osady, salašnická koliba a košár, milíř na dřevěné uhlí a v neposlední řadě i kotel na pálení slivovice. Pracovala zde i kovárna (křiváčkárna) vyrábějící nože křiváky, nescházela ani chalupa „půlgruntového gazdy“ z Horního Vsacka s velkým dvorem a hospodářskými stavbami.

Antonín Pustka se zúčastnil (se svolením Janáčkovým) první nedělní zkoušky Válkovy kapely, která nacvičovala valašskou svatbu, a při té příležitosti se Leoš Janáček dozvěděl o stále se rozrůstající Pustkově sbírce lidových písní. Jen pro zajímavost. Ignác Hrbáč (*1811) nazpíval 30 písní, Anna Hrubišová (*1822) přidala 25 písní, na 40 písní si vzpomněl František Nykel (*1820). František Klepáč (*1835) nazpíval 30 písní, zrovna tak jako Josef Vojtek (*1826). Pochopitelně, že sousedé zpívali písně postupně, někteří přidali pouze písní několik. Antonín Pustka při tom všechny písně zaznamenal do not. Leoš Janáček mu později vysvětlil, že s vydáním písní tiskem to není jednoduché, zejména pak i drahé. Avšak pomohl výtečně. Jedenáct Antonínem Pustkou sebraných písní zařadil do „Moravských písní milostných“ (Dr. Leoš Janáček a Pavel Váša: Moravské písně milostné, Orbis Praha 1930) a další více než tři stovky sebraných písní svěřil Janáček brněnskému Státnímu ústavu pro lidovou píseň. V roce 1949 pak tento ústav požádal Antonína Ferdinanda Pustku, aby k některým písním dopsal další sloky, protože u mnoha z nich byly uvedeny pouze sloky první. Což sběratel v roce 1953 učinil, celkem je v „Pustkově sbírce lidových písní z Kunčic pod Ondřejníkem“ 320 písní a melodií. Mimochodem, rodák z Kunčic pod Ondřejníkem, hudební skladatel a varhaník Petr Hrubiš (1901-1983), sám výborný zpěvák (bas), upravil asi šedesát Pustkou sebraných písní pro dětský a smíšený sbor, dodnes jsou známy pod názvem „60 písní z Kunčic pod Ondřejníkem“. Několikrát je zpíval i čtyřicetičlenný kunčický pěvecký sbor, když mezi jeho tenoristy stál i Antonín Pustka.

5. června 1909 se ujímá funkce starosty obce po Janu Hlaváčovi (1844-1912) dvaatřicetiletý syn Štěpána Pustky, Antonín Ferdinand Pustka. S funkcí starosty prožil i první světovou válku. Dne 5. ledna 1933 přinesl ostravský Dělnický deník tuto zprávu:

Včera uspořádali nezaměstnaní dělníci z Kunčic pod Ondřejníkem – v počtu asi 100 – hladový pochod na sídlo okresního úřadu do Místku. Před městem u lesa byl však hladový pochod zastaven četníky, kteří nepřipustili, aby nezaměstnaní ve zformovaných řadách dostali se do města. Tam mohla být vyslána jenom deputace, která byla na okresním úřadě přijata okresním hejtmanem Dr. Karlem Cidlíkem. Výsledkem tohoto pochodu bylo, že okresní hejtman dodal pro obec 90 lístků na potraviny a zvýšil příděl mléčenek z 16 na 30. Starosta obce Pustka, který tuto výpravu vedl, byl za to později pokutován.“

Antonín Pustka měl pochopitelně celý život co dělat, protože byl především rolník, jako jeho předkové. Starostenská funkce ho dovedla k tomu, aby se více zamýšlel nejen nad současností, ale i nad minulostí rodné obce. Ačkoli neznal metodu, které se dnes moderně říká „oral-story“, činil totéž. Zval si domů ty nejstarší občany (například Ignáce Hrbáče, Floriána Štefka, Jana Poledníka, Jiřího Černocha či starého Bužgu) a chtěl od nich slyšet, jak oni žili v dětství a dospívání i to, jak žili jejich rodiče či prarodiče. Vznikla tak pozoruhodná kniha, kterou její autor vydal v srpu 1938 nákladem vlastním s dedikací Ing. Eduardu Šebelovi, ústřednímu řediteli Vítkovických kamenouhelných dolů, který byl pro Kunčice pod Ondřejníkem velice vítaným mecenášem a dedikace patřila také „všem občanům Kunčic pod Ondřejníkem„ s tím, že výnos knihy byl určen „ve prospěch ošacení chudobné mládeže“. O knihu byl značný zájem a mnozí občané toto její srpnové vydání z roku 1938 opatrují ve svých domácnostech jako poklad.

pust

Starosta Pustka s manželkou….

Ve výše uvedené knize bylo zaznamenáno mnohé z toho, co Pustkově mamince Veronice vyprávěla její maminka, také Veronika (*1817) provdaná Kokšová, pocházející z rodiny fojtů Hlaváčů. Hlaváčové se poprvé objevují v Kozlovicích v době třicetileté války. V roce 1676 je v Kozlovicích doložen Michal Hlawacz, počátkem 18. století Jan Hlaváč má v Kozlovicích dva syny. Ondřej Hlaváč se v roce 1733 přiženil do Tiché a Jan Hlaváč se přiženil do Kunčic s tím, že si zde v roce 1752 zakoupil uvolněný fojtský úřad, neboť vymřel po meči rod fojtů Klímků. Posledním kunčickým fojtem byl Jiří Hlaváč (1786-1838), který se oženil s Veronikou Šrubařovou. Jejich nejstarší dcera Veronika, provdaná Kokšová byla tedy babičkou Antonína Ferdinanda Pustky. Obě Veroniky vyprávěly vnukovi a synovi nejen to, co prožily, ale i to co si pamatovaly z vyprávění jejich rodičů a prarodičů. K historii Hukvaldského panství patří také mnohé rebelie, jako například velké povstání občanů Kunčic, Kozlovic, Lichnova, Tiché, Bordovic, Vlčovic, Čeladné a dalších obcí v roce 1695. A tak se Anton Pustka mimo jiné také dozvídá o příhodě, kdy vrchní z Hukvald Jan Wizer zpronevěřil v roce 1826 asi 97 000 stříbrných, věnovaných císařem ke zmírnění chudoby na Hukvaldském panství. O tom se dozvěděl erbovní fojt Jan Pustějovský z Mišího, který o tom učinil zápis. Díky tomu se o této zpronevěře dozvěděli i ostatní fojtové a oznámili to císařské kanceláři. Před avizovanou prověrkou z Vídně se vrchní z Hukvald zastřelil a tak bylo nakonec po letech učiněno spravedlnosti zadost. Antonín Pustka (tehdy mu již nikdo neřekl jinak než pantáta Pustka) na základě této události z počátku 19. století napsal divadelní hru „Fojtův zápis“.

pust

Díky vyprávěním, která předtím popsal ve své knize, získal poměrně slušný cit pro drama. Hra měla spád a jejím poselstvím bylo především to, že i po letech temných přijdou léta světlá, kdy spravedlnost zvítězí, jakkoli to tak zprvu nevypadá. A premiéra této hry byla 7. března 1940, v době nacistické okupace. Nestalo se tak náhodou. Kunčičtí ochotníci a jejich diváci cítili z obsahu hry naději lepších příštích, jakkoli úřady nemohly proti hře, jejíž děj se odehrává někdy před 150 lety, ničehož namítat. A tak jim hra jejich bývalého starosty dávala naději. Oněch 30 kunčických mužů, žen i dětí, kteří nacvičili v roce 1940 hru Fojtův zápis opravdu tak učinili nikoli náhodou. A nikoli náhodou si v závěrečném obrazu posadili do středu autora. Pantáta Pustka byl totiž symbolem. Bytostný a trochu svérázný sedlák se ve svých třiceti dvou letech postavil do čela obce v roce 1909, tedy krátce před první světovou válkou. A starostenské žezlo třímal plných pětadvacet let. Občas se ale také věnoval hře na housle a flétnu. Prožil v této funkci válku, vznik nového státu, změny zákonů, krize a také evropské přípravy na válku další. V roce 1933, ve svých sedmapadesáti letech opouští funkci starosty, protože ví již svoje.

Antonín Pustka opustil tento svět 26. října 1960 v požehnaném věku nedožitých 84 let. Když vstoupil rok před svou smrtí do místního JZD, bylo to dáno jeho snahou nacházet smír a lidem prospěšná řešení. A také na své čtyři hektary již nestačil. Kunčice pod Ondřejníkem byly po staletí bohabojnou tradiční vsí a mnozí její občané nelibě nesli poválečné zásahy státu do zemědělství. A tak když se podobně jako v roce 1940 sešli v květnu 1961 na večeru nazvaném VEČER PANTÁTY PUSTKY, jejich setkání bylo také jakýmsi vzkazem. Již proto, že v rámci tohoto setkání uvedli čtvrtý obraz z Pustkovy divadelní hry. Večer to musel být úžasný. Přímo účinkovalo (pěvecký sbor, orchestr, herci) celkem asi 70 občanů. Dirigoval místní rodák prof. Petr Hrubiš, o další role se rozdělili Jan Hrubiš, Vlasta Stiborková, Štěpán Tabášek, Miroslav Stiborek a mnoho dalších. A vzpomínalo se na pantátu Pustku, třebas i jen tím, že zazněly lidové písně, které kdysi on zaznamenal.

Starosta Pustka tenkrát v tom třiatřicátém nakonec dostal za své aktivity pokutu, protože starostové by se protivit státní moci tímto způsobem neměli. Tak zněl v té době zákon, který Antonín Pustka v tu chvíli zrovna neuznával. On měl své zákony. Byly diktovány selským zdravým rozumem, sociálním cítěním, láskou k přírodě, k lidem a k jejich kultuře. Pamětníci vypravují, že pantáta Pustka nikdy neměl čas (a zřejmě ani nechtěl), aby si při odpočívání v posteli sundal pro něj tak typický klobouk. Patřil totiž neodmyslitelně k jeho kroji a k jeho nezapomenutelné roli, kterou sehrál v životě své rodné obce.

pust

V roce 2012 vyšla Pustkova kniha prakticky potřetí, v poněkud pozměněné podobě (díky čeladenskému Okrašlovacímu spolku Rozhledna). Kniha s názvem „Dopis pantátovi Pustkovi“ obsahuje v první části původní Pustkův text, doplněný o kapitolu „Pod Stolovou“, o které se vydavatelé snad právem domnívali, že pochází rovněž z dílny Antonína Pustky. Další část knihy se jmenuje „Nové paměti Kunčic pod Ondřejníkem“. Je v ní obrazem i slovem vzpomenuta historie obce v druhé polovině minulého století. Jako přílohu dostali čtenáři této knihy CD obsahující zrekonstruovaný rozhovor Antonína Ferdinanda Pustky z roku 1953, kdy vyprávěl redaktoru Československého rozhlasu v Ostravě Pavlu Páclovi o svých setkáváních s Leošem Janáčkem. Předmluvu napsal opět starosta obce Ing. Tomáš Hrubiš. Na titulní straně obálky je fotografie z onoho památného divadelního představení z roku 1940. Doprostřed mezi sebe posadili místní ochotníci autora.

V Kunčicích pod Ondřejníkem se mimo jiné 14. 11. 1917 narodil významný hudebník, skladatel, pedagog a spisovatel Karel Hrubiš (1917 -2012). Po studiích na brněnské konzervatoři a na pražské AMU, vyučoval na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích, později také na konzervatoři v Plzni a na vyšší hudebně pedagogické škole v Praze. Hojně koncertoval jako varhaník či dirigent (asi 10 000 koncertů). Stoupenec stylové interpretace historické hudby a šiřitel gregoriánského chorálu. Ve Frenštátě pod Radhoštěm, kde také působil, založil středisko pro vyšší studium duchovní hudby Academii gregorianu. Jinak je autorem řady hudebních a literárních děl. Tento muž považoval v jisté době za nutné, aby se takto vyjádřil k životu a práci Antonína Ferdinanda Pustky:

Pantáta Pustka byl rázovitý člověk s vynikající vrozenou i kultivovanou inteligencí. Vrozenou po předcích z fojtova rodu a vypěstovanou školním vzděláním na měšťanské škole, styky s významnými osobnostmi a četbou. Muzikální jedinec, zasloužilý sběratel kunčických původních 320 písní anonymních autorů z řad kunčických občanů, umělecky velmi cenných, z nichž u některých lze podle intonace odhadnout stáří až do nejstarší doby existence obce. Tyto jedinečné poklady hudební kultury našich předků, byly mým bratrem skladatelem Petrem, působícím od padesátých let ve funkci ředitele hudební školy v Příboře, zharmonizovány, upraveny pro smíšený sbor, kunčickým smíšeným sborem nacvičeny, nahrány ostravským státním rozhlasem a jím dne 14. července 1949 v půlhodinové relaci vysílány. Pantáta Pustka byl výborný, pohotový a klidný řečník ex improvizo. Člověk odkojený v mládí duchovními proudy z kořenů hluboké víry původního nekonvertovaného katolicismu venkovského lidu Hukvaldského panství v 19. století. Antonín Pustka byl člověk milující lid, jeho kulturu a zvyky, horský kraj i jeho minulost. Osobně byl vždy přívětivý, šířící ladné ovzduší. Svoje poslání viděl v práci pro obec. Pro tyto vlastnosti, činy a zásluhy je hoden toho, aby byl nesmazatelně zapsán v paměti občanů Kunčic, ctěn a milován jako otec obce.

pust

Všude kolem ještě plno sněhu. V dubnu 1947 se v Kunčicích pod Ondřejníkem (na Huťařství) především zpěvem připomínaly sedmdesátiny Antonína Pustky (uprostřed).