Pohled první.

Když se dnes díváme proti směru času, pak, vědomi si dnešní nerovnoměrnosti v rozdělení světového bohatství, snažíme se nalézt odlišnosti v startovním postavení a dispozicích jednotlivých aktérů tohoto závodu. Již v dobách, které dávno předcházely řazení jednotlivých soutěžících na startovní čáře se dá zahlédnout rozdíl mezi předky soutěžícího evropského od těch asijských. I zde můžeme použít oblíbenou frázi našich dědečků. Už staří Řekové… pociťovali zásadní rozdíl mezi svými polis , mezi svrchovaností lidu (byť omezenou na osobně svobodné muže) a mezi despotickými impérii. S tím byl spojen i rozdíl v chápání soukromého vlastnictví. To v našem smyslu v asijských impériích neexistovalo. Panovník, který dle své vůle mohl neomezeně nakládat s životy svých poddaných tak také mohl nakládat i s jejich majetkem, A také nakládal, pokud to pro sebe pokládal za užitečné. Což ovšem na druhé straně demotivovalo poddané. Přílišné nahromadění vlastnictví bylo často nejen nejisté, ale někdy i smrtelně nebezpečné. Antický svět posléze v praxi dospěl ať už v rámci helénistických říší Alexandra Velikého a jeho diadochů, nebo v římském impériu k témuž uspořádání. Ale ideál přežíval. A po pádu Západořímské říše umožnily změněné podmínky, aby byl vzkříšen k novému životu. Těmi stimuly, které k tomu přispěly bylo germánské zvykové právo a judaistická tradice transformovaná křesťanstvím. „Ve staletích, jež následovala po konci impéria, byla paže moci krátká. Moc byla v zásadě odvozována od dobrovolně odsouhlasené loajality skupiny skupiny či elity uvnitř této skupiny, a byla tudíž příslušně omezen. Po pravdě řečeno ustoupila tradice voleb dědičné vládě. Staré zvyky a jevy však měly hluboké kořeny: vládce, byť předurčený svým narozením, byl nominálně volen. Byl to tedy pozemšťan, nikoliv někdo božský, a jeho moc tomu odpovídala“7)

„V tomto kontextu byl soukromý majetek něčím, co se dalo udržet a hájit. Někdy byl odebrán násilím, stejně jako může být dnes někdo přepaden a oloupen. Princip však neodumřel nikdy: majetek byl právem, a konfiskace a drancování to nemohly změnit.

Pojetí majetkových práv sahalo až do biblických dob a křesťanské učení je přenášelo a transformovalo. Hebrejská nevraživost vůči autokracii, dokonce i vlastní, se zformovala v Egyptě a v poušti: vyskytl se někdy tvrdohlavější národ? …Když kněz Kórach vede vzbouření proti Mojžíšovi v poušti, Mojžíš se hájí proti obviněním z uzurpátorství výrokem: „Ani jediného osla jsem jim nevzal a nikomu z nich jsem neudělal nic zlého.“ (Nu 16:15)“8)

Ani katolická církev ovšem nebyla imunní vůči svodům moci a majetku. Ovšem stejně tak, jako byla rozdělena v západní Evropě moc světská, nedošlo v ní ani k splynutí moci církevní a světské. Což ji výrazně odlišilo od Evropy východní, byzantské, o islámských zemích nemluvě. A ačkoliv katolické církvi její vlastní kořeny nebyly vždy po chuti, což se projevovalo třeba tím, že sama Bible byla se svým egalitářským obsahem shledána nevhodnou pro laickou společnost a její zcenzurovaný obsah byl předkládán vybranými lidmi, tedy duchovními, tento stav byl právě okolo roku 1500 změněn nástupem reformace. Ta byla umožněna rozpory mezi mocí církevní a světskou, jež byla sama bytostně nejednotná.

Ono politické roztříštění Evropy však bylo umožněno hlavně díky zeměpisným poměrům. Tak jako řecké městské státy byly důsledkem hornatého terénu, tak i nejednota celého světadílu byla dána absencí velkých nížin a poříčních oblastí. I zde hrály roli horské masivy, ale navíc husté a rozsáhlé lesy, které oddělovaly nesouvislé oblasti osídlení, spojené nekvalitními cestami, nebo spíše často stezkami. Což umožňovalo místním vládcům a vládám udržovat tento stav nejen navzdory centralistickým snahám některých evropských vládců, ale umožňovalo to i Evropě jako celku odolávat vnějším silám, například nomádským jízdním vpádům. Díky tomu tito nájezdníci nikdy nestabilizovali svou vládu nad žádným evropským územím, které leželo západně od velkých uherských nížin.

Rozdílné jsou ale i klimatické podmínka evropského jihu, severu, východu i západu. Což v důsledku vedlo k tomu, že v různých částech světadílu existovali rozdílné podmínky pro výrobu různých zemědělských i řemeslnických komodit. A to zas vedlo k tomu, že tyto výrobky byly přepravovány a směňovány. Velmi důležité je to, že se převážně jednalo o výrobky „Made in Europe“ jako dřevo, obilí, vlna, ryby a víno a jen menší roli hrály výrobky luxusní, dovážené z Asie. Tedy menší roli z hlediska objemu obchodu. Finančně byly vůči Asii zdrojem velkého a dlouhodobého evropského deficitu. 9) Pravidelná směna vedla ke vzniku středisek trhu, tedy měst. Ta vznikala na celém světě. V Evropě však bylo specifické to, že mnohá z nich nabyla jisté autonomie známé jako komuna. „Podstata komuny spočívala za prvé v její funkci ekonomické: tyto jednotky reprezentovaly správu kupců, kupci vykonávanou a pro kupce určenou, a za druhé v jejich výjimečné občanské moci, v jejich schopnosti přenášet na své obyvatele společenský status a politická práva rozhodující pro obchodování a osvobození od vnějších zásahů. To v hierarchické, agrární společnosti, která ovládala většinu obyvatelstva, které bylo buďto osobně závislé na místních pánech, nebo poutáno lokálními vazbami znamenalo vše. Z měst to učinilo brány ke svobodě, otvory ve struktuře poddanství, jež poutalo venkov. Středověké úsloví znělo Stadluft macht frei - městský vzduch osvobozuje. Doslova to znamenalo, že pokud se hrabě flanderský snažil získat zpět uprchlého nevolníka, na nějž narazil na trhu v Bruggách, buržoasie prostě vyhnala jeho i jeho pochopy ven z města….Zrušení nevolnictví v západní Evropě bylo přímo spjato… s blízkostí těchto bran. Tam, kde měst bylo málo a nebyla svobodná, jako ve východní Evropě, nevolnictví přetrvávalo a zhoršovalo se. “10)

Evropští vládci, kteří se takto zbavovali části své moci to ovšem nedělali z vrozené dobroty srdce, ba ani v naději na odměnu na věčnosti. Pouze si dokázali spočítat, že v konečném důsledku svou moc v konkurenci vládců okolních zvýší. Obchod a trhy přinášely zisk a ten byl zdrojem berní. Od slova brát. Pokud však ono braní přesáhlo úměrnou mez, měli obíraní možnost přesunout své aktivity do oblasti kontrolované panovníkem, který slepici snášející zlatá vejce zároveň nepouštěl žilou.

Totéž se odehrávalo v oblasti technologií. „Každá z nich byla zprvu přehlížena, nebo v některých částech Evropy z idiosynkratických příčin narazila na odpor, ale jakmile byla v jedné oblasti přijata, nakonec se do zbytku Evropy rozšířila.“11) „Když se jeden evropský stát nepustil do nějaké konkrétní inovace, , udělal to druhý, čímž sousední státy donutil, aby se zachovaly stejně, protože v opačném případě jim hrozilo buď podrobení, nebo přinejmenším ekonomická zaostalost. Evropské přírodní překážky sice dokázaly zabránit politickému sjednocení, ale k zastavení šíření technologie a myšlenek nepostačovaly. Na jejím území se nikdy nevyskytl jeden despota, který by mohl obrazně řečeno zavřít kohoutek celé Evropě, jak se to stávalo v Číně.“12)

Čína byla v oné kritické době, tedy v patnáctém a šestnáctém století nespornou globální supervelmocí. „Ze severu na jih , od pobřeží až k velehorám Tibetské plošiny byla ekologicky rozmanitá, čemuž vděčila za pestrý soubor plodin, hospodářských zvířat a technologie, měla velkou a produktivní rozlohu, poskytující obživu největší regionální lidské populaci na světě, její životní prostředí bylo méně suché či ekologicky křehké než prostředí v Úrodném půlměsíci. Dosud, i po téměř 10 000 letech, umožňuje produktivní intenzivní zemědělství, přestože čínské environmentální problémy dnes narůstají a jsou vážnější než tytéž problémy v západní Evropě. Všechny tyto výhody a historický náskok zajistily středověké Číně celosvětové vedení v oblasti technologie. Dlouhý seznam jejích hlavních technologických prvenství zahrnuje lité železo, kompas, střelný prach, papír, knihtisk a řadu dalších. Dominujícím státem světa byla též v oblasti politické moci, mořeplavectví a vlády nad moři. (…) Proč zkrátka Čína ztratila svůj technologický náskok před v minulosti tak zaostalou Evropou? Klíč k odpovědi na tuto otázku poskytuje konec čínských flotil, vyrážejících za poklady do zámoří.“13)

(pokračování příště)