HISTORIE: Kolektivní vina
Na rozdíl od pana Doležala se domnívám, že sudetští Němci by vlastně měli být vděčni za to, že se jejich činy z doby těsně před válkou a v době války vyřešily kolektivní vinou a odsunem do Německa. Mnohem horší by bylo, kdyby se jejich zločiny posuzovaly individuálně. Předpokládejme, že by po válce existovala taková soudní mašinérie, která by toho byla schopna (určitě neexistovala). Sudetských Němců byly, dejme tomu, asi 3 miliony. Kolik z nich se v předválečném období dopustilo velezrady? Mnozí z nich, českoslovenští občané (Mnichovskou dohodu přece neuznáváme), sloužili ve wehrmachtu (padlo jich nejméně 300 tisíc). Sabotovali. Kolaborovali s nepřátelským státem jak těsně před válkou, tak i v jejím průběhu. Podíleli se na vyhánění českých spoluobčanů z pohraničí. Zmocnili se jejich majetku. Kolik z nich spáchalo další, řekněme mírnější zločiny proti Československé republice?
Po válce pochopitelně existoval trest smrti. Umí si někdo představit tu apokalyptickou hrůzu, kdy by se musely stavět tisíce šibenic a vykonávaly se tresty smrti? Umí si pan Doležal představit stavbu kriminálů pro desetitisíce a možná statisíce (anebo snad celý milion?) odsouzených? To vše by se muselo stát, kdyby se sudetským Němcům mělo dostat individuální spravedlnosti.
Poválečné řešení bylo přijato vítěznými velmocemi v Postupimi. Jeho realizaci, pokud se nemýlím, nám žádná z nich nevytkla. Domnívám se, že princip kolektivní viny a poměrně mírný trest za zločiny spáchané proti vlastnímu státu jsou aktem mimořádné velkorysosti jak velmocí, tak i Československa.
