Před pětatřiceti lety se v Praze hrál tenisový Pohár federace. Málokdy se ovšem stane, aby se americká hráčka dočkala mohutného aplausu od domácího obecenstva, které jí navíc fandilo proti české hráčce.

Zase takové překvapení to nebylo. Ve finále Poháru federace ženských tenisových družstev porazily 27. července 1986 v Praze na Štvanici USA domácí Československo 3:0. Tou Američankou ovšem byla rodilá Češka Martina Navrátilová, která porazila domácí jedničku Hanu Mandlíkovou 7:5 a 6:1. Diváci ovšem fandili Navrátilové, což Mandlíková nemohla překousnout a po zápase se rozplakala. Já věřím, že jinak sympatická paní Hanka už dávno pochopila, že postoj přítomných nebyl namířen proti ní, ale proti zločinnému komunistickému režimu, který tenkrát dusil Československo a velká většina lidí jej odmítala. A toto byla příležitost, jak to dát rudé vrchnosti řádně najevo.

Martina Navrátilová emigrovala ze socialistického Československa v devatenácti letech v roce 1975. Komunistické vedení země to těžce neslo, a tak v prorežimních médiích nechalo rozhlásit zprávu, že odešla na Západ jen proto, aby nemusela chodit do školy. Já se tehdy v naivitě jedenáctiletého kluka zeptal táty: „A tati, to jako fakt, jen kvůli tomu, aby nemusela chodit do školy?“ Táta se smál a řekl, „Jendo, to je samozřejmě blbost, nesmíš věřit těm jejich nesmyslům.“ Ve skutečnosti Martina Navrátilová opustila Československo proto, že ji komunisti nechtěli pouštět na některé zahraniční turnaje. Tak se naštvala a práskla s tím tady. Plným právem. Soudruzi ovšem běsnili, a tak ani ve sportovních rubrikách médií se neobjevovaly její skvělé výsledky, kterých dosahovala.

Lidé to také dobře chápali, pro ně nebyla žádnou zrádkyní, ale člověkem, který si nenechá mluvit do života. A tak to tenkrát na Štvanici dopadlo, jak mělo. Martina Navrátilová se stala miláčkem publika, byla oslavovaná jako hrdinka, tehdejší předseda vlády Lubomír Štrougal znechuceně opustil čestnou lóži a tenisová hvězda po utkání pronesla krásná slova. „Já jsem nečekala, že mě takhle přivítáte. Chtěla bych vám od srdce poděkovat a doufám, že nebude trvat dalších jedenáct let, než sem zase přijedu hrát tenis.“ Pravda, už to tak dlouho netrvalo, protože již za tři roky se komunisté poroučeli do propadliště dějin.

Komunisté tenkrát Martině Navrátilové (od roku 1981 měla americké občanství) ve startu za USA zabránit nemohli, Byla to totiž podmínka mezinárodní tenisové federace, že pokud bude chtít socialistické Československo tento turnaj uspořádat, tak musí akceptovat přítomnost Navrátilové, a soudruzi se skřípěním zubů tento požadavek akceptovali. Ale nenávist vůči této hráčce dali pořádně najevo. Novináři o ní měli zakázáno až na výjimky psát, individuální rozhovory s ní byly absolutně nepřípustné a komunistický deník Rudé právo sice přinesl o Poháru federace celou stránku, ale jméno Navrátilová se na ní neobjevilo ani jednou. Režisér Jan Špáta natočil šestnáctiminutový dokument Pohár federace, ve kterém se Martina Navrátilová vyskytuje jen asi pět vteřin.