Ulyxes alias Pavel Minařík a další

Za dobu existence rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa jako nepřátelské stanice, to znamená od 1. května 1951 až do listopadových událostí roku 1989, se podařilo ministerstvu vnitra „vysadit“ (termín rozvědky) do RSE (RFE) jen jediného agenta, a tím byl Pavel Minařík, krycím jménem Ulyxes, narozený 29. září 1945 a evidovaný I. správou Ministerstva vnitra 28.prosince 1967 jako agent pod číslem 44 947. Pro spolupráci byl vytipován osobním přítelem, příslušníkem Oblastního odboru I. správy MV v Brně, Janem Bermanem, alias Berným.

Z neprodejné publikace Objekt Alfa, kterou vydal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu (zpracoval Prokop Tomek), vyplývá, že Pavel Minařík byl v průběhu celého roku 1968 školen pro „vysazení“, ale jak tomu bude ve skutečnosti nebylo jasné. Rozhodnutí a úkol urychlila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Jeho odchod - jak z dokumentů vyplývá – měl následující průběh.

Dne 4. září 1968 odjel pan Minařík autobusem z Brna do Vídně, neměl ale vízum a z hranic byl vrácen. Řídící orgán Jaroslav Nečásek ho odvezl na rakouský konzulát do Bratislavy, kde Minařík vízum dostal a následující den 5. září 1968 dorazil do Vídně. Na nádraží v Rakousku náhodně potkal svého otce, který ho ubytoval u příbuzného ve Vídni a ten mu poradil, kde uplatnit novinářský materiál, kterým byl Minařík rozvědkou vybaven, aby na sebe upoutal pozornost. Šlo o fotografie z průběhu srpnových dní v Brně, které prodal vídeňským novinám, ale hlavní část tvořily magnetofonové pásky s nahrávkami rozhovorů s občany, relacemi brněnského rozhlasu a projevem Josefa Smrkovského. To vše nabídl vídeňské kanceláři Svobodné Evropy. Ve vídeňské redakci se rovněž seznámil s Oswaldem Kostrbou a shodou okolností i s tehdejším ředitelem Svobodné Evropy Juliem Firtem a i s Jaroslavem a Pavlem Pecháčkovými. Jak známo, Pavel Pecháček byl později posledním ředitelem české sekce Svobodné Evropy. Zaměstnance Svobodné Evropy pan Minařík zaujal svou profesí hlasatele i materiály, které přivezl a opravdu v mimořádně krátké době byl do rádia přijat. Od 23. září 1968 začal pracovat jako externí hlasatel a od konce téhož roku se stal stálým zaměstnancem Rádia Svobodná Evropa. „Vysazení“ se tedy povedlo nečekaně hladce.

Nejprve pod krycím jménem Ulyxes a od roku 1972 jako Pley podával do ledna 1976 Pavel Minařík I. správě FMV veškeré jemu dostupné informace o dění v RSE, a později i v exilových organizacích, do jejichž činnosti se zapojil. Předával vlastní písemné zprávy, později zprávy namluvené na magnetofonových páscích, interní dokumenty RSE a fotografie, které tam osobně tajně pořizoval.

Spojení bylo zajištěno prostřednictvím krátkých, tzv. předávacích schůzek (jednou měsíčně v Mnichově), kam jezdili kádroví příslušníci z rezidentury ve Frankfurtu nad Mohanem. Dvakrát ročně pak ve Vídni probíhaly tzv. instruktážní a vytěžovací schůzky. Za dobu jeho působení se uskutečnilo deset instruktážních a třiapadesát předávacích chůzek. Navíc byl pan Minařík celkem třikrát tajně krátkodobě stažen do Československa, kde s ním byly vedeny dlouhodobé tzv. „vytěžovací“ pohovory, dostal přesnější úkoly a byl školen v nových zpravodajských technikách.

Tajné návštěvy Prahy
Z dokumentů vyplývá, že poprvé byl na území ČSSR 14. až 17. prosince 1970 v konspiračním bytě rozvědky v obci Ládví, asi deset kilometrů na jih od Prahy směrem na Benešov. Byl školen v tajnopise a překonávání detektoru lži (školil ho dr. Dufek v pražském kriminalistickém ústavu). Druhé podobné stažení proběhlo ve dnech 30.6. až 5.7. 1974, kdy pobýval v konspiračním objektu rozvědky ve Čtyřkolech na Sázavě. Při této návštěvě se dokonce 1. července ve večerních hodinách z nostalgie projel metrem a prošel starou Prahou. Naposledy byl krátkodobě stažen ve dnech 16. až 18. října 1975, kdy se především rozhodovalo o dalším postupu a o jeho trvalém stažení. Tehdy taky napsal Pavel Minařík svou žádost o příjetí k SNB a později i do KSČ. Že jezdil Pavel Minařík i do Prahy, to si ani po jeho stažení zpět na území ČSSR snad nikdo v Rádiu Svobodná Evropa nepřipouštěl. Pokud se pamatuji, v redakci se spekulovalo jen o tom, že mohl být v Bulharsku. Zároveň se pochybovalo i o tom, jestli emigroval jako špion. Pánové Karel Jezdinský a Sláva Volný se domnívali, jak mi sami říkali, že nejspíš byl naverbován až v emigraci po té, co způsobil automobilovou nehodu. Říkalo se, že FMV za něj zaplatilo odškodné poškozené ženě, která s ním seděla v autě.

Jeho návštěvy vždy organizovala rozvědka a hranice překračoval v diplomatickém autě s falešným diplomatickým pasem. Důležitější vždy bylo mu zajistit solidní alibi pro nepřítomnost na území Rakouska a dbát na opatrnost při pohybu v ČSSR. Proto nikdy nepobýval v Brně, kde by ho mohl někdo poznat.

Za zmínku stojí detaily, které vyplynuly z dochovaných dokumentů. V době „vysazení“ bylo Pavlu Minaříkovi třiadvacet let, neúspěšně se snažil studovat na JAMU, FAMU a Fakultě novinářství, když přišel do Mnichova, nemohl ve svém doporučení uvést jediné jméno z domácí opozice, v politice se neorientoval. Jeho přednostmi byla určitá, i když omezená inteligence a vrozené předpoklady pro práci hlasatele. Když na to jeho řídící orgány přišly (povšiměme si, že jim to trvalo dost dlouho), že nemůže být sám politickou osobností, tedy důstojným partnerem předních exulantů, byl orientován svými řídícími orgány tak, aby se stal jejich ochotným a schopným pomocníkem.

V publikaci doslova stojí: Tato taktika se do určité míry osvědčila. Přiblížil se Juliu Firtovi. Stal se členem Československého sboru v Evropě, PEN klubu, Společnosti pro podporu přátelství s národy Československa (Luděk Pachman), Institutu pro výzkum ČSSR při univerzitě v Mnichově (Alexej Kusák), měl kontakty s Adolfem Müllerem (nakladatelství Index), Jiřím Pelikánem (který vydával Listy), Pavlem Tigridem (vydavatelem Svědectví), Jiřím Hochmanem, Ottou Filipem či Alexandrem Solženicynem. Stýkal se s bývalými komunisty a poúnorovými exulanty. Objevoval se i v katolických kruzích. Jeho aktivity i široký záběr mohly být podezřelé a do jisté míry snad i byly. Například některé schůzky, přijel-li do Mnichova třeba Pavel Tigrid, se schválně děly na jiných místech než obvykle, aby o tom Pavel Minařík nevěděl.

Je třeba ale říci, že jeho postavení v Rádiu Svobodná Evropa bylo podřadné a sám přiznával, že jeho hlavní zdroj informací byla kantýna, kde zaměstnanci rádi popíjeli alkohol a hodně povídali. Jak sám vím, tam jeho hlavními partnery byli již zmiňovaní pánové Karel Jezdínský a Sláva Volný, po jeho odchodu do ČSSR na to občas vzpomínali.

Za jeho nevýhodu lze považovat (viz výsledek analytického oddělení 31. odboru I.správy FMV z 25.června 1974), že nedovedl rozeznat podstatné od nepodstatného. Zahlcoval rozvědku kvantitou místo kvalitou. Rozvědka však vyžadovala méně drbů a více podstatných sdělení. Prokop Toman se ve svém spise jistě oprávněně domnívá, že Pavel Minařík přesvědčoval sám sebe i rozvědku, že proti režimu komunistů bojují nekvalitní lidé, kteří pro to nemají morální oprávnění.

Příklad spolupráce
Pro názornost jak jeho spolupráce vypadala, v publikaci stojí: v zásilce z 28. října 1975 poslal řadu černobílých fotografií, na kterých je opakovaně zachycena kovová kartotéka v kanceláři ředitele Julia Firta (otisk klíče máte, poznámka P.M.), třikrát místnost režie a studia č.1. Na řadě fotografií je pak vyobrazena chodba směrem k Master Control Room. V komentáří Pavel Minařík napsal: Všimněte si obruby, která běží pod stropem. Zde jsou uloženy kábly, kde by se dal také uložit výbušný balíček… Na levé straně jsou zajímavé vedle dveří do studia pojistky. Tyto skříně jsou pověšeny tímto způsobem po celé budově. I zde by se daly vyřadit z provozu stejným způsobem – uložením výbušniny v obrubě… Zaběry jsem pořizoval v časných ranních hodinách. V té době je také možno uložit výbušniny na správné místo. Ráno – časně ráno – není vůbec žádný provoz v budově. Je tedy možno se volně téměř kdekoliv pohybovat.

Plány na pumový útok na Rádio Svobodná Evropa se pan Minařík zabýval od roku 1972. Zároveň ale z dokumentů vyplývá, že chtěl výbušniny využít k narušení vysílání a nechtěl způsobit oběti na životech. Uváděl nutnost varovat telefonicky zaměstnance krátce před výbuchem, aby mohli bezpečně opustit pracoviště. To je nejspíš i hlavní důvod, proč pan Minařík nebyl nikdy odsouzen.

Stažení agenta Minaříka alias Pleye proběhlo podle návrhu z 22. října 1975. Čekalo se totiž, že v rámci úsporných opatřeních by byl stejně propuštěn, a proto sám 4. listopadu 1975 dal výpověď. Oficiálně se připravoval na vystěhování do USA. Dne 6.ledna 1976 odjel z Mnichova do USA, odtud 16.ledna 1976 přiletěl do Vídně a hranice do ČSSR zase překročil v diplomatickém autě s falešným pasem v Hatích. Jeho přechod z Rakouska zajišťovalo šest agentů a v záloze byl připraven i nouzový kanál přímo přes zelenou hranici. Na tiskové konferenci v Praze vystoupil 29. ledna 1976.

Ještě před návratem do ČSSR poslal Minařík do Prahy v hotovosti 50 000 DM, na pražské vkladní knížce, kam peníze ukládala rozvědka, měl 72 400 Kčs a kromě toho měl přislíbené honoráře za svá vystoupení. Jeho spolupráce s rozvědkou byla formálně ukončena 14. prosince 1977. Na podzim roku 1976 odjel pan Minařík do SSSR, kde studoval nejprve na Fakultě žurnalistiky Institutu mezinárodních vztahů v Moskvě a pak na Fakultě mezinárodních vztahů a mezinárodního práva Kyjevské státní univerzity. Po studiu v roce 1982 byl přidělen do redakce časopisu Signál, kde od roku 1985 pracoval jako šéfredaktor. Od 31. března 1990 je v civilu, kam odešel na vlastní žádost.

Další agenti v RSE
Z publikace navíc vyplývá, že přímo v objektu Rádia Svobodná Evropa mělo ministerstvo vnitra ještě sice několik dalších spolupracovníků, ale zřejmě nebyli tak významní. Mimo jiné tam měli Vojtěcha Vogela, s krycím jménem Ptáčník a ing. Jiřího Brycha, s krycím jménem Brada. První z nich donášel přes jiného agenta a s druhým byl ztracen kontakt. Mezi zaměstnanci s rozvědkou přímo spolupracoval od roku 1973 až do odchodu do penze v roce 1979 i Zdeněk Kašpar, alias Kolbe.

Souhrné informační materiály, plány práce a vyhodnocení činnosti rozvědky za období 1976 – 1989 v objektu Rádia Svobodná Evropa zatím nebyly nalezeny a předpokládá se, že byly zničeny koncem roku 1989. Z neveřejné publikace vyplývá, že v osmdesátých letech měla rozvědka jen okrajové zprávy, a to od agentů typu Josefa Hodice alias Panthera, Alexeje Kusáka alias Študáka, Johanky Víznerové alias Jony a Ivana Pfaffa alias Erba.
Celkem za celou dobu existence Rádia Svobodná Evropa počet tajných spolupracovníků zjištěných v archivech, kteří měli o stanici přinášet informace, činil 43. Až na malé výjimky agenturní síť pracovala vesměs formálně, nekontrolovaně a byla složena z lidí s nevýznamnými možnostmi. Nikdy se taky nepodařilo činnost Svobodné Evropy paralyzovat. Jediný skutečný útok na Svobodnou Evropu učinila 21. února 1981 arabská organizace Ruce světové revoluce pod vedením muže s přezdívkou Carlos. Ve skutečnosti se jmenoval Illiche Ramírez Sáncheze. Atentát na RSE spáchal Carlosův spolupracovník Johannes Weinrich. Naše FMV o tom, kdo atentát spáchal, vědělo od 24. dubna 1981, tedy velice brzy. To, že výbušnina vybuchla pod okny české rerdakce, byla náhoda.

Item
Je tedy evidentní, že emigrantské kruhy i poučenější veřejnost práci našich tajných služeb v Rádiu Svobodná Evropa spíše přeceňovala a přeceňuje dodnes. Důvodů pro tento stav, které bez hlubší analýzy můžeme jen tušit, je zřejmě několik. Jeden lze odečíst přímo z příběhu jejich nejúspěšnějšího agenta v RSE Pavla Minaříka, který měl inteligenci spíše průměrnou, nedokázal informace hierarchizovat a byl především soustředěný hlavně na sebe, což dokazovala i značná péče o vlastní vzhled, čímž se lišil od většiny ostatních zaměstnanců RSE. Jeho ambice byly větší než jeho schopnosti a svými zprávami si mimo jiné morálně zdůvodňoval i to, proč je agentem.

Tato rovina v jeho práci byla minimálně stejně důležitá jako to, co dělal, což snižovalo význam jeho zpráv. Lze se domnívat, že většina agentů i zaměstnanců tajných služeb měla podobný profil: šlo o nevyrovnané a se sebou nespokojené jedince (to platí mimo jiné i o pánech Kusákovi a Pfaffovi), což jim nedovolovalo se plně soustředit na vlastní výkon rozvědné práce. Rozhodně absentovala i ideologická motivace. Nejspíš i proto byl jejich výkon stejně neprofesionální jako vše, co se v této zemi za totality produkovalo, práce ministerstva vnitra nebyla a nemohla být výjimkou. Koneckonců i odměna, kterou za svou práci agent Minařík dostal, v porovnání s tím, že se stal komickou figurou a ztratil lidskou čest, byla směšná. Nemohl se uzavřít v zámku obehnaném vysokou zdí a do smrti hrát golf a pěstovat orchideje, aby se odizoloval od pohrdání většiny společnosti kvůli tomu, že pracoval pro zákeřný nedemokratický režim, který uzurpoval zupácky své občany.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel