„Musíme se vrátit k programu pražského jara. Musíme zrušit cenzuru.“ Řekl František Kriegel půl roku po začátku okupace a pak prý dodal: „Už nemá smysl na tom trvat, ale někdo to říct musel.“ Tento způsob až urputně pevného postoje i v bezvýchodné situaci asi nejpřesněji charakterizuje celoživotní krédo komunisty, vojáka, lékaře a politika Františka Kriegela, který se narodil 10. dubna 1908, tedy před 115 lety: vždy chtěl být prakticky užitečný, chtěl pomáhat lidem, proto vystudoval medicínu, proto pomáhal ve španělské občanské válce, v Asii se přidal jako lékař Červeného kříže k čínským komunistům v boji s Japonskem, a i proto vstoupil do komunistické strany.

Do Prahy se vrátil s americkou armádou. V roce 1948 byl zástupcem velitele Lidových milicí, podílel se na komunistickém převratu, Po antisemitské čistce v roce 1952 byl vyhozen z ministerstva zdravotnictví a pracoval jako závodní lékař v Tatře Smíchov. Na počátku šedesátých let pomáhal na Kubě organizovat zdravotnictví. Do vysoké politiky se vrátil až v roce 1964, a vydržel tam jen do roku 1969. Když časem zjistil, že dělal sám, nebo jeho strana chyby, hned se vzbouřil: i proto nepodepsal v létě 1968 v Moskvě jako jediný protokol o dočasném pobytu sovětských vojsk v Československu. Prohlásil: „Tato smlouva byla podepsána nikoliv perem, ale hlavněmi děl a samopalů.“ O Rusech si nedělal iluze, již po jednání v Čierne pri Čope na počátku srpna 1968, prohlásil: „Stále musím myslet na to, v jakých primitivních rukou jsou osudy národů i celého lidstva.“ V prosinci 1976 byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Podobně odvážně se choval i strýc Františka Kriegela a jeho synové ve Francii, kam odešli těsně před první světovou válkou. Jeden z nich byl vůdcem komunistického odboje: jeho dcera je filozofka a další pracovala v týmu prezidenta Mitterranda.

S Františkem Kriegelem jsem vedl v roce 1969 rozhovor pro Mladý svět. Tehdy ještě pracoval jako primář v Thomayerově nemocnici. Řekl mi: „Tenhle režim jednou padne a vy se toho ještě dožijete.“ Rozhovor už ale nesměl vyjít. Pana Kriegela s jeho ženou Rivou jsem potkával v Dobřichovicích, kde jsme v létě bydlívali, kam on jezdil za Františkem Vodsloňem. Když jsem se mu chtěl omluvit za nevydaný rozhovor, jen mávl rukou a volal: „Vzpomeňte si na má slova. A jednou to napište.“ Tímto plním jeho přání.

Martin Groman o Františku Kriegelovi, který pocházel z Haliče, napsal šestisetstránkovou knihu s podtitulem Voják a lékař komunismu. Považuje ho za typického rusko-polsko-židovského občana, který na počátku stál na straně revoluce, ale na konci už stál proti ní a proti všemu co učinila. Pochopil, že je neslučitelná s demokracií, po které toužil.

Při práci na knize publicista Groman prostudoval tisíce stran, které o Františku Kriegelovi nasbírala StB či které byly v jeho osobním archivu. V nich našel i poznámku z roku 1979, tedy z roku, v němž zemřel, která zní: „Po zádech romantiků jako jsem já vždy vystupují k vrcholu moci ti, kteří nemají žádné ideály jako je Gustav Husák a jeho lidé.“ Jak vidíme, tak tomu je i dnes: Romantici píší knihy, nebo se o nich píší knihy a v politice je najdeme jen ve výjimečných dobách, pragmatici jsou u moci za všech situacích: mají posunuté svědomí.

Napsáno pro ČRo Plus.