Události v únoru 1948 byly pouze vyústěním naprostého selhání českých nekomunistických politických elit v období 1945-1948. Po volbách 1946, v nichž utrpěli komunisté na Slovensku zdrcující porážku, vyvrcholil spor o kompetence SNR. Čeští nacionalisté podpořili komunisty v boji proti slovenským demokratům. Všichni čeští politici přijali tehdy komunistický názor, že vítěznou stranu na Slovensku ovládají „luďácké živly“.

Přestože se nový předseda SNR Josef Lettrich v rozhlasovém projevu jasně vyslovil pro Československo, nebylo to nic platné. České strany NF začaly o „úpravě“ kompetencí SNR jednat 12.6. 1946. Gottwald vystoupil s kritikou vítězné Demokratické strany. Podle Gottwalda by za normálních podmínek nebylo závažné, že Demokratická strana získala na Slovensku 62% hlasů, problém prý je pouze v tom, jak tyto hlasy získala. Strana fakticky uzavřela pakt s luďáky. V nynější podobě nedává prý DS záruku, že bude na Slovensku působit v zájmu pokrokového a demokratického režimu. Jeho kritika prý nemá nic společného s tím,že komunisté na Slovensku získali ve volbách jen 30%. DS by měla být přinucena k souhlasu s politickou dohodou o omezení pravomocí slovenských orgánů.

Přestože si představitelé českých nekomunistických stran uvědomovali, že návrhy KSČ jsou namířeny proti výsledkům voleb na Slovensku, s návrhy nakonec souhlasili. Tzv. Třetí pražská dohoda z 24.6.1946 zcela paralyzovala vliv vítězů slovenských voleb. Vrcholní představitelé nekomunistických stran české národní fronty pomohli komunistům upevnit jejich pozice na Slovensku. Hledali nepřítele všade jinde, jen ne v KSČ, která se lehce vyvezla na vlně vzepjaté nacionalistické a sociální demagogie až do nejvyšších pater moci. Pak už bylo jen otázkou času, kdy KSČ odhodí demokratickou masku a zlikviduje poslední zbytky již tak omezených občanských svobod. Česko bylo jedinou zemí ve východní Evropě, kde se komunisté dostali k moci ve svobodných volbách a bez přítomnosti Rudé armády.