HISTORIE: Armén Achilles
Armén, kterého chci vzpomenout, byl malý a nenápadný, ba dokonce spíše miniaturní; je tomu 34 let, co jsme ho viděli naposledy. Pracoval ve výtvarném oddělení firmy Sears v Chicagu, kde kreslil to, co firma požadovala, většinou pro katalogy zásilkového prodeje. V Americe se do práce chodí pracovat. Tudíž pracoval.
Sociální vztahy mezi zaměstnanci toho oddělení se odbývaly hlavně v poledne, během hodinové přestávky. Angličtina netyká (tedy tyká, ale jen Bohu, thou, případně v Desateru: Thou shall not kill, čili Nezabiješ!) a familiární vztahy nahrazuje oslovování jménem křestním. To měl ten Armén nezvyklé, Achilles. Což se zkracovalo na Aki, případně Ak. Jenže jen v atelieru. Aki totiž na obědy vůbec nikdy nechodil. Měl hezky připravenou ceduli o genocidě Arménů a všecky své polední přestávky trávil spolu s jinými Armény před tureckým konsulátem. Ačkoli se už narodil v Americe a byl dokonce o dekádu a cosi mladší autora. Měl tu věc za svoji. Ačkoli mezi výroky soudruha Adolfa Hitlera se zachoval i ten, že genocida Židů časem zapadne, tak jako zapadla ta páchaná na Arménech a nedělejme si tedy tudíž hlavu z toho, že by nám ji snad někdo někdy připomenul.
Jsou zajisté genocidy, které zapadly. Tedy ve světě, nikoli u těch, kterých se týkaly. Například Litevci, Lotyši a Estonci, případně krymští Tataři a miliony dalších, které pohltila Sibiř. To budiž vzpomenuto, ale meritem věci to právě zde není. K nejhorším podobám těch na Baltu došlo navíc v době, kdy Moskva byla věrným spojencem Berlína a ta židovská Made in Germany se do své nejvražednější formy teprve rozbíhala.
Pokud jde o Akiho a ostatní, shromažďující se poledne co poledne přes tureckým konsulátem, srovnat s československou komunitou v Chicagu a jejími aktivitami, třeba před sovětským konsulátem, nelze. Žádné totiž nebyly. Na páté výročí sovětské okupace se k demonstraci na Civic Center například sešly přesně tyto osoby: Manželé Schwazenbergovi (František) Manželé Benešovi, paní Eva Lutovská a dva hoši, jejichž jména autor neznal ani tehdy. Pamatuje si jen, že do Chicaga přijeli jen asi o týden dříve, a to z JAR.
Achillovi a všem ostatním jako on právě vyhověla Francie a je to dobře. Tedy, že Hitler neměl pravdu. Leč přihlásili se nám osvědčení pizdivlci z řad sudetoněmeckých i jejich domácích věrozvěstů, kteří si přejí srovnávat svůj osud s osudem Arménů. Obvyklé zaměňování příčin a následků a jejich relativisace.
Arméni nezačali žádnou válku. Začalo ji Turecko a v jejím rámci konalo, byť to na rozdíl od nacistického Německa (toho, na něž vsadila ku své škodě naprostá většina českých Němců a které na mou věru taktéž začalo válku) to nebyla úředně vyhlášená turecká vládní politika. Jen volné ruce těm, kdož si je přáli potřísnit. Turecko jako stát umožňující ty volné ruce za ni neslo odpovědnost.
Odsun našich Němců byl podmíněn právě tím, že pokud jde o Německo, vyhlazení podmaněných národů vládní politika byla. Včetně našeho vyhlazení (po vítězné válce). Zatím tu byly na ukázku třeba Lidice, Ležáky a jiné věci tohoto druhu. Excesy, k nimž došlo během odsunu, nebyly československou vládní politikou a docházelo k nim zejména proto, že země byla destabilisovaná. Nikdy také nedošlo k politice volných rukou. Určení pachatelé (poručík Pazour) byli odsouzení ještě před únorem 1948. To, k čemu došlo, bylo způsobeno rozvrácením Československa, co vzorně splněnou sudetoněmeckou národní povinností. Chlubil se před Velkoněmci například Konrád Henlein. Arciť, ještě než si dovedl představit, že se důsledky obrátí proti svým původcům. Dít se to zajisté nemělo, ale změnit se na tom dá stejně málo, jako třeba na osudu Lidic. Dělo se ostatně i jinde, Němci odcházeli ze všech evropských zemí a ti naši mezi nimi rozhodně netvoří většinu. Budiž jim ke cti, že většinu mezi nimi netvoří ani pizdivlci.
Pokud jde o nás, těžko považovat toto řešení za československý vynález. Když se Češi v Rakousku hlásili vehementněji o své státní právo, objevil se v Říšské radě už v devadesátých létech XIX. století i návrh na upevnění němectví v Čechách pojmenovaný Vertreibung (vyhnání či zapuzení) a to přestěhováním Čechů do Bosny (odpověď českých Němců na Badeniho pokus o jazykové vyrovnání). Znovu nám vypučel i po obsazení Srbska roku 1915, chyběly k němu však technické prostředky. Rok 1915 byl ten, kdy vrcholila genocida arménská. Velmi hezké vyhlídky nám sliboval i otec české dělnické rekreace Reinhard Heydrich. Čech tu konec konců nemá co dělat.
Odsun byl řešením podmíněným svou dobou. V Postupimi sice Francie nezasedala, ale závěry té konference odsun německých menšin považující za řešení tehdejšího stavu uplatnila třeba v Alsasku. Takže rozčilení vyjádřené i na stránkách NP nad tím, že Turecku pro přijetí do EU vyčítá Paříž cosi, co nebylo překážkou přijetí ČR ad vocem českých Němců, nutno brát jako, inu pizdivlčení. Řeč o „kolektivní vině“ nabude jinou dimensi, například zjištěním, že z odsunu v České Lípě, nazváno vypovědění, vyjmuti příslušníci strany komunistické a sociálně demokratické. Viz níže, resp. odstavec II. přílohy.
Jinak je mi líto, že nemám Achillovu adresu. Kdybych ji měl, napsal bych mu.
